Druhou premiérou 29. sezony Divadla v Dlouhé bude černá komedie současného maďarského dramatika a scenáristy Istvána Tasnádiho Kartonový taťka. V režii Michala Vajdičky, který v Dlouhé už nastudoval Konec rudého člověka a Valčík náhody, ji uvedeme v české premiéře za účasti autora v sobotu 25. ledna.
Otec, matka a dospívající dcera se chystají na rodinnou návštěvu, aby podpořili ovdovělou příbuznou. Teta ovšem přichází v plné síle v doprovodu syna a s kartonovou atrapou otce. Podává se polévka. Všichni hrají hru na rodinné setkání, koneckonců kartonový host je pozoruhodný společník. Před hlavním chodem si jde lehnout a prvotní rozpaky se mění v kolotoč otázek. Jak sdílet stůl s někým, kdo se zuby nehty drží své iluze? Jak dlouho je možné a správné ji udržovat? Jak dlouho je možné zakrývat realitu? U dezertu už mladá generace pokládá provokativní otázky a fasáda se začíná rozpadat. Do jaké míry potřebujeme (patriarchální) řád a kde je naopak důležitá otevřenost novému? Nejsou z papundeklu (kartonu) i hodnoty a hesla, která si u rodinných stolů potvrzujeme? Otec je mrtvý, ať žije otec!
K volbě titulu uvádí režisér Michal Vajdička: Je to černá komedie, místy až absurdní groteska se silnou aktuální výpovědí. Soustředí se na dynamiku vztahů v rodině, na konflikty mezi generacemi, manipulaci a popírání reality, ale její postavy mají i psychologickou hloubku a lidskost. Hra je plná nečekaných momentů, které udržují divákovu pozornost. Jedním z nejdynamičtějších prvků je pro mě právě konflikt mezi absurdností situací a emocionální autentičností postav. Vzniká tu napětí, které pohání děj a zároveň nutí diváka neustále přehodnocovat, jestli se má smát, nebo s postavami soucítit. Takový žánr je divácky atraktivní a dokáže oslovit publikum na několika emocionálních úrovních, ale vyžaduje precizní hereckou práci. Od správného načasování přes přesnost, hravost a smysl pro humor, až po autentický projev. Po zkušenostech s prací v Divadle v Dlouhé mohu říci, že přesně těmito prostředky zdejší soubor disponuje.
Autor István Tasnádi přibližuje svůj styl: Absurdita je pro mě jazyk, který zhušťuje a zobecňuje každodenní jevy a anomálie na vhodné úrovni: pomáhá mi nezabřednout do aktuální politiky, bulváru a žurnalizmu. Takový zarážející obraz mě vytrhuje z každodennosti a dává mi možnost mluvit o světě kolem nás způsobem nikoliv na úrovni publicistiky.
Ke společensko-kritické rovině textu, který se dá chápat jako kritika manipulativnosti, zneužívání moci a pokrytectví, Vajdička říká: Společenské tendence a politická rétorika ve východní Evropě často staví na nostalgii „starých dobrých časů“, ale při tom úplně ignorují realitu a problémy té doby. Často se vytahují i „tradice“ a „národní hodnoty“, které jsou však pouze prázdnými frázemi sloužícími k manipulaci. (…) Kartonový taťka je symbol, který dokonale vystihuje situaci zemí východní Evropy, v nichž se politické ideologie pokoušejí zachovat staré pořádky za cenu stagnace, přičemž ignorují potřebu progresivních řešení současných výzev. Tasnádi pak dodává: Naše společná středoevropská historie je živoucím důkazem toho, že proti „kartonovým taťkům“ nelze nic dělat, čas od času se vracejí. Snad jedinou nadějí je, že všechny historické procesy jsou cyklické a že autoritářské režimy jednou zmizí. (…) Roztrháním Kartonového taťky ve hře připomínám prastarý rituál umírajících a znovuožívajících bohů. Tento proces je naší několikatisíciletou, hlubokou, společnou zkušeností.
