Life4you.cz - MP 
Poslední novinkou letošní, 28. sezony Divadla v Dlouhé bude komedie René Levínského Don Juan a já v režii Hany Burešové s Michalem Isteníkem v titulní roli, kterou divadlo uvede v české premiéře v pátek 24. 5. 2024.
K volbě titulu uvádí Hana Burešová: Máme s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem rádi střídání lehké a těžké doby, jak to jednou pojmenoval Vladimír Just. Komedie děláme programově jak kvůli sobě, tak kvůli souboru a samozřejmě i kvůli divákům a vždy jsme při tom hledali nový styl, který bychom mohli prozkoumat. Je ale strašně těžké najít komedii, která by sedla naturelu našemu i souboru. Oslovili jsme tedy René Levínského, protože jsem se chtěla ještě jednou setkat s jeho intelektuálně absurdním, trochu nostalgickým humorem. Nabídli jsme mu téma umělé inteligence, o které se pořád víc a víc mluví a zdá se, že úplně ovládne veřejný prostor a časem třeba i nás.
René Levínský upřesňuje: Když mi Hana Burešová volala, tak chtěla hru o umělé inteligenci třeba v souvislosti s paralelní historií, ale pro mě nejvíce inspirující byla věta „musíme spolu něco udělat, už zas tolik času nemáme.“ Mně se to ihned spojilo s její nesmírně slavnou inscenací, která získala první Cenu Alfréda Radoka, tj. Grabbeho Don Juan a Faust. Tam jsme se potkali poprvé, a když teď vyhrožuje, že by to mohlo být naposledy, tak to uzavřeme Donem Juanem. Z možností souboru pak vyplynulo, že postavy budou ajťáci, což mě trochu mrzí, protože mužských postav je všude plno a já bych mnohem radši psal ženské postavy. Na druhou stranu mít nějaké opravdu aktivní ženské postavy v Juanovi by bylo asi trochu přes ruku. Tak mi nezbývá než se omluvit všem ženám světa. Spojení Dona Juana a umělé inteligence je vynikající v tom, že můžu používat něco, s čím si teď docela hraju. Když velkému jazykovému modelu dáte dostatek textu nějakého člověka, tak on je schopen si pro sebe udělat analýzu, co je pro daného člověka typické, a potom psát, jako by byl tím člověkem. V tom je podle mě vlastně podstata komunikace. My se také snažíme mluvit jazykem toho druhého, aby nám bylo rozuměno, i když nám to často úplně nejde. Téma tedy je: pojďme si, prosím, rozumět aspoň tak dobře mezi sebou, jako jazykové modely rozumějí nám.
Hana Burešová dodává: V každém případě, i u zdánlivě jednoduché komedie je vždycky těžké, aby se herci sladili a vygenerovali styl, který to má mít. V tomto směru jsou komedie pro tvůrce hrozně nevděčné, protože se složitě musí hledat styl a přesný timing. Představení je pak stejně pokaždé trochu jiné, protože závisí i na tom, jak se sejdou diváci. Dřina je to také v tom, že po dvou měsících zkoušení se bez diváků už ničemu nezasmějeme.
