Benjamin Stevenson: KAŽDÝ Z MÉ RODINY NĚKOHO ZABIL

Každý z mé rodiny někoho zabil. Někteří z nás, ti, kteří dosáhli výrazných úspěchů, zabili dokonce vícekrát. Nechci to dramatizovat, ale je to tak. Někteří z nás jsou dobří, jiní špatní a někteří prostě jen nešťastní.

Já jsem Ernest Cunningham. Říkejte mi Ern nebo Ernie. Přál bych si, abych zabil toho, kdo rozhodl, že naše rodinné setkání by se mělo konat v lyžařském středisku, ale je to trochu složitější.

Zabil jsem někoho? Ano. Ano, zabil. Kdo to byl? Tak začneme: Můj bratr. Moje nevlastní sestra. Moje žena. Můj otec. Moje matka. Moje švagrová. Můj strýc. Můj nevlastní otec. Moje teta. Já…

Ukázka z knihy:

Než se dostaneme k mému příběhu, musím vám povyprávět o ostatních, ale kéž bych ještě předtím býval zabil toho, kdo rozhodl, že naše rodinné setkání se bude konat v lyžařském středisku, ať už to byl kdokoli.

Obvykle rezolutně odmítám každé pozvání, které v příloze doprovází excelová tabulka. Přehnaná příprava je specialitou tetičky Katherine, navíc e-mailová pozvánka na setkání rodiny Cunninghamovy/Garciovy, dokreslená animovanými pixelovými vločkami, nenabízela „ne“ jako odpověď. Účast povinná. Rodina už ví, že mám pokaždé po ruce nějakou výmluvu – ne že by moje nepřítomnost v posledních třech letech někomu vadila-, ať už se jedná o nemocné zvíře, rozbité auto, nebo hořící termín odevzdání rukopisu.

Tentokrát mi však Katherine nedala na vybranou. Pozvánka slibovala zábavu a víkend strávený v ústraní, kde budeme mít všichni čas si popovídat. Slůvko všichni zvýraznila tučně, stejně jako povinná. Ačkoli se dokážu vyhnout lecčemu, s tučným písmem se prostě bojovat nedá. A přestože všichni neznamenalo konkrétně já, dobře jsem věděl, na koho tetička naráží, a to rozhodlo, že pojedu. Navíc jsem si při vyplňování alergií, čísla bot, oblíbené míry propečenosti steaku a poznávací značky mého vozu opatrně představoval horskou vesničku a v ní střechy pokryté sněhem i víkend naplněný praskajícím ohněm v krbu a dřevěnými chatičkami.

Místo toho mi mrzla kolena a na oběd jsem jel s hodinovým zpožděním.

Nedošlo mi, že silnice nebude protažená. Byl jasný den a slabým slunečním paprskům se podařilo rozpustit horní vrstvu sněhu, takže pneumatiky mé Hondy Civic klouzaly do všech stran jako blesk. Nezbylo mi nic jiného než otočit vůz a za horentní sumu si dole pod kopcem vypůjčit řetězy. Pak jsem si klekl do rozbředlého sněhu, horko těžko připevňoval řetězy k pneumatikám a z nosu mi visely nudle velikosti stalaktitů. Nebýt ženy v landroveru s obrovským umělohmotným šnorchlem uvnitř, která zastavila a trochu vyčítavě mi nabídla pomocnou ruku, trčel bych tam doteď. Znovu jsem vyrazil na cestu. Nervózně jsem pokukoval po hodinkách a přemýšlel, jestli zatopit a čekat, až se interiér vozu vyhřeje, nebo zda na odmlžení oken použít klimatizaci. Jenže s řetězy na pneumatikách jsem stejně nemohl jet rychleji než čtyřicítkou. Přesně jsem věděl, jak velké zpoždění mám – díky rozvrhu v excelové tabulce, kterou teta Katherine všem rozeslala.

Konečně jsem před sebou spatřil odbočku – pyramidu z volně naskládaného kamení a ceduli Horské středisko Nebeský únik! s šipkou ukazující doprava. Představil jsem si, že nápis obsahuje čárku, a v tom případě tu stojí: Horské středisko Nebeský, únik! Vhledem k očekávané celorodinné sešlosti bych to považoval za dobrou radu. V autě jsem seděl sám, takže jsem se svým vtipem neměl komu pochlubit, ale něco takového by určitě kdysi pobavilo Erin,  takže se v mé představě zasmála a já jsem si v duchu připsal plusové body. Uvědomuju si, jak je roztomilé, že naše jména – Ernie a Erin – jsou téměř přesmyčky. Když se nás lidé ptávali, jak jsme se seznámili, odpovídali jsme: „V abecedním pořadí.“ Přitroublé, já vím.

Pravda je mnohem obyčejnější: sblížilo nás, že jsme oba vyrůstali jen s jedním rodičem. Když jsme se potkali, Erin mi řekla, že jí matka zemřela na rakovinu, když byla malá, a vychovával ji otec. O svém otci vám povyprávím později. Při našem seznámení o něm Erin už věděla. Nechvalně proslulé lidi si snadno vygooglujete.

Přímo v zatáčce stála budova připomínající hospodu, soudě podle nápisu PIVO! vyvedeném na zdi. O venkovní stěnu se opírala hromada lyží. Byl to ten typ podniku, kde jste místo objednávky pití mohli klidně olíznout okno a funkci pomocného kuchaře zastala mikrovlnka. Uložil jsem si ho do paměti pro případ, že bych potřeboval prchnout do úkrytu. Ostatně, čekala nás rodinná sešlost, takže celý víkend bude sestávat z jídel ve stanovený čas a řady taktických ústupů do jednotlivých pokojů mezi nimi. Vyplatí se mít v záloze i jiné možnosti.

Jo, vidíte, ještě tohle. Erin není mrtvá. Jen pro jistotu. Uvědomuju si, že způsob, jakým jsem na ni zavzpomínal, evokuje pozdější odhalení, že je dávno po smrti, tak typické pro podobné knihy. Ale v tomto případě bylo všechno jinak. Měla dorazit až na druhý den. Technicky vzato jsme stále byli manželé…

(z kapitoly Moje nevlastní sestra)

 

Benjamin Stevenson je oceňovaný stand-up komik a spisovatel. Jeho první kniha Greenlight se dostala do užších nominací na Ned Kelly Award v kategorii Nejlepší detektivní román a vyšla kromě Austrálie i v Americe a Británii. Druhá Either Side of Midnight se ocitla v užší nominaci na International Thriller Writers Award v kategorii Nejlepší původní paperback.

Jeho stand-up show se úspěšně vyprodávají na akcích od Melbourne International Comedy Festival až po Edinburgh Fringe Festival. Momentálně pracuje jako literární agent. Rád si čte názory svých čtenářů na Instagramu (@stevensonexperience) a na Facebooku (The Stevenson Experience). Více se o něm dozvíte na benjaminstevensonauthor.com

Každý z naší rodiny někoho zabil je Stevensonovou třetí knihou a HBO chystá její seriálovou adaptaci.

 

Benjamin Stevenson: Každý z mé rodiny někoho zabil, přeložila Marta Polochová, vydává nakladatelství Kalibr, 368 stran, doporučená cena 459 Kč