Tato kniha je osobní zpovědí Davida Drahonínského, který žil do 16 let jako každý jiný kluk. Honil se na hřišti za kulatým nesmyslem, bruslil na zamrzlém rybníku a závodně se věnoval taekwondu.
V roce 1999 však pod vlivem náměsíčnosti vypadl z balkonu a vážně si poranil páteř, slezinu a játra. Po několika měsících strávených v nemocnici a kladrubském rehabilitačním ústavu skončil na invalidním vozíku.
Navzdory nelehké životní situaci se dokázal odrazit ode dna, vystudovat vysokou školu a stát se špičkovým lukostřelcem, který má na kontě několik medailí, včetně šesti z paralympijských her (dvě zlaté, tři stříbrné, jedna bronzová), a dva světové rekordy.
Ukázka z knihy:
Před Pekingem jsem věřil, že bych mohl uspět, a říkal jsem si: „Teď vám všem ukážu, kdo je David z Čech…“
Když jsme jeli s tátou v útrobách stadionu cestou na finále, tak mi reprezentační trenér Vláďa Brada řekl, že to je velký divadlo a že jsem hlavní herec, tak ať si to užiju až do konce. Řekl jsem si, že už nemám co ztratit a že si jdu zastřílet. Asi jsem ani vůbec nevnímal, jak střílí soupeř.
Začínal jsem a pak to bylo vyrovnaný. Oba jsme v první sadě dali tři devítky. Rozhodla druhá sada, ve které jsem si vypracoval čtyřbodový náskok, ale lukostřelba je hrozně nevyzpytatelná, tam musíte střílet do posledního šípu. Posledním výstřelem jsem trefil osmičku a stačilo to na prvenství.
Do té doby jsem nikdy žádný velký závod nevyhrál a tady jsem byl zlatý. Byl jsem strašně rád, že jsem se dokázal povznést nad vším, co jsem měl za sebou. Hlavně nad tou nespravedlností s paralympiádou v Athénách. Měl jsem na krku zlatou medaili a zněla česká hymna.
O paralympiádě a o medaili sní každý sportovec. Já jsem osm let každý den trénoval, aby se mi tento sen splnil. Před paralympiádou jsem si koupil knížku Jirky Ježka. Někde v hloubi duše jsem si předtím říkal: „No jo, on má jenom amputovanou nohu pod kolenem a vlastně je v pohodě. Když bude chtít za holkou vyběhnout do patra, tak vyběhne, a já budu jen slintat pod balkonem.“
V knize jsem si přečetl, jak musel každé léto nastoupit do nemocnice do Krče, aby mu zkrátili kost v tom pahýlu, která mu stále rostla, protože byl ještě malý kluk. To člověku prostě nedojde. Jirku dávám za příklad dětem na svých besedách ve školách, že každý handicap má svá úskalí. Ta jeho knížka pro mě byla strašně motivační a uvědomil jsem si i dost věcí, které jsem měl předtím zkreslené.
Na prvních hrách jsem tak mohl slavit zlato. Bylo to, jako kdybych došel na konec nějaké cesty, ale co dál…?
(z kapitoly Přijel, viděl, zvítězil)
David Drahonínský (*1982) je sportovec a paralukostřelec v kategorii W1 s kladkovým lukem. V mládí hrál fotbal, hokej, byl dobrovolným hasičem, chodil do skautského oddílu a hlavně navštěvoval taekwondo. V 16 letech si poranil míchu, důsledkem jeho zranění je kvadruplegie.
David vystudoval Obchodní akademii v Janských Lázních a poté pokračoval ve studiu na Metropolitní univerzitě v Praze. Ve volném čase se věnuje rybaření, cyklistice, golfu, čtyřkolkám, chodí do kina, divadla, má rád knihy, psychologii, jízdu na katamaránu a rád zkouší nové adrenalinové aktivity.
První zlatou olympijskou medaili získal v roce 2008 v Pekingu, řada dalších úspěchů následovala na dalších paralympijských hrách a mistrovstvích světa, kde rovněž získal řadu medailových ocenění. Je držitelem dvou světových rekordů. Při závodech je známý účesem v barvě české vlajky či jeho pověstným tancem na vozíku.
Veronika Macková je bývalá sportovní novinářka, která od roku 2008 působila v Redakci sportu České televize, kde se věnovala i parasportu. Po paralympijských hrách v Pekingu 2022 začala působit jako ředitelka komunikace Českého paralympijského výboru. Svou akademickou kariéru na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy spojila také s parasportem. Přednáší o sportu handicapovaných a výsledky výzkumů z tohoto sportovního odvětví prezentuje i na mezinárodních konferencích a v odborných časopisech.
