Life4you.cz - MP 
Některé životní role si nevybíráme. O tom by mohla vyprávět prvorepubliková herecká hvězda Jarmila Horáková. Místo ní se toho ujala renomovaná autorka Jana Poncarová. O Jarmilině osudu, nevšedním talentu, který neměl dost času, aby mohl dosyta zářit, píše ve svém románu Herečka (449 Kč, nakladatelství Motto).
V pořadí pátý román spisovatelky Jany Poncarové předkládá čtenářům životní příběh avantgardní herečky Jarmily Horákové. První světová válka skončila a duch divokých 20. let posedl srdce všech svobodomyslných umělců. Patřila mezi ně i mladá, nadějná Jarmila. Navenek působila sebevědomě, uvnitř však skrývala nejistoty, které si vypisovala do svého deníku. S prvními láskami přichází také dilema – je možné se vdát a zároveň se naplno věnovat divadlu? Vážná nemoc nakonec přerušila oslnivou kariéru v zárodku. O dvě desetiletí později objevuje Jarmilin příběh také herečka a spisovatelka Olga Barényi. V období Protektorátu se pro ni výjimečný osud stává nejen inspirací, ale i mostem ke svobodě, který vede daleko za hranice ponuré reality. V románu Herečka se zajímavě prolínají dvě časové linky.
Deníky, které si Jarmila Horáková celý život psala, posloužily Janě Poncarové jako neocenitelný zdroj informací nejen o době, ale především o niterných pocitech výjimečné mladé ženy, kterou Jarmila byla. V románu Jana Poncarová efektně rekonstruuje Jarmilin krátký, ale plný život. V knize se objevují i další osobnosti tehdejšího kulturního a společenského života. Mezi jinými spisovatelé Jaroslav Seifert, Karel Teige či Vítězslav Nezval. Pro mnohé z nich byla Jarmila Horáková múzou, která je inspirovala a posunovala jejich tvorbu.
Stejně jako v předchozích knihách i zde Jana Poncarová nabízí svým čtenářům život skutečné osobnosti. Zbeletrizovaný příběh herečky Jarmily Horákové má pro spisovatelku charakteristický styl založený na emotivním vnímání, hlubokých emocích a místy až poetickém vyjadřování. Z Herečky dýchá prvorepubliková atmosféra zobrazující mladou generaci umělců toužících po svobodném vyjadřování a boření starých, zavedených pořádků. Tato radostná doba pak kontrastuje s atmosférou 40. let, kdy nastává pravý opak – umělci nesmějí tvořit, všichni žijí ve strachu o svůj život…
Jako bych tam byl. Jako bych si taky povídal se Seifertem a Nezvalem v Národní kavárně, jako bych seděl v hledišti pražských divadel a všechno to viděl. Tenhle příběh se nečte, ten se žije. Okouzluje šarmem první republiky a drtí nejistotou druhé světové války. Skvělý román, doporučuji.
- Jan Štifter, spisovatel
