Zatoužili jste někdy vědět, jak zastavit vlak? Nebo proč tolik pracovníků londýnské přepravy chodí v otrhaných, špinavých uniformách? Lámete si hlavu, jak vynadat člověku jiné barvy pleti a nedostat se do maléru?
Na tyhle a spoustu dalších otázek odpovídá další kniha oblíbené české spisovatelky Ivy Pekárkové, inspirovaná dobrodružstvími jejího „skoromanžela“, dlouholetého zaměstnance londýnských drah.
Svižně psané, vtipné a informativní příběhy přinášejí čtenáři panoptikum postaviček, přehršel historek a tu a tam i nějaké odhalení.
Ukázka z knihy:
Zdálo se mu to jen, anebo z hloučku mladých mužů, kteří čekali na nástupišti, uslyšel češtinu? Bylo jich tak pět, možná šest, měli na sobě plandavé bundy s kapucí, kalhoty spuštěné do půli zadku a neonové tenisky. Na pohled se příliš nelišili od běžných londýnských pasažérů, až na to, že každý držel v jedné ruce cigaretu, přestože se na nádraží už delší dobu nesmělo kouřit, a ve druhé plechovku s pivem, přestože se na nádraží už delší dobu nesmělo pít. K. přemýšlel, co si s tím počít. Každý zaměstnanec má za povinnost cestující na zákaz upozornit, a pokud z nich má strach, zkontaktovat dopravní policii. Ovšem až na ty největší pitomečky s napoleonským komplexem zaměstnanci nic podobného nedělají. K. by to taky nejradši nechal být, ale tohle bylo nechvalně proslulé nádraží Gospel Oak, kde malér číhá za každým sloupem a na každém čtverečním metru perónu. Spíš než výčitek od nadřízených se bál o kluky. Jak za kouření, tak za popíjení je pokuta až 80 liber.
Má za nima jít a říct jim to, anebo dělat, že je nevidí? Klonil se k té druhé možnosti.
V tom okamžiku uslyšel zřetelnou českou větu. Byla křišťálově srozumitelná, ač vyslovená poněkud nestřízlivě.
„Jé, hele, vopice!“ křičel jeden a ukazoval na K. Ostatní k němu vzhlédli. „No jo, kámo. Další.“
„Se neposer, voe, těch tady je!“
„Jojo, je to tu pěkná džungle. Samý vopice, voe.“
K. se zastyděl. Mrzelo ho, že takoví a podobní jedinci kazí Česku v Británii pověst. Většina K.-ových černých kolegů žije v přesvědčení, že lidi z východní Evropy (nebo odněkud odtamtud) jsou pěkní rasisti. Stačí, aby potkali pár takovýchhle týpků, a zanevřou na všechny bělochy, co mluví s polským (či jakým) přízvukem. K. jim do zblbnutí vysvětloval,
že takoví jedinci jsou v menšině a – podle jeho zkušeností člověka, který tam léta žil a má spoustu těch zemí procestovanou – jsou Češi, Moraváci, Slováci i jiní Poláci v pohodě a žádní rasisti nejsou. Nejspíš ani tihle ve skutečnosti nejsou rasisti! Jen nejsou zvyklí na barevně rozrůzněnou společnost a nevědí si s ní rady. Jistě ho nechtějí urazit. Jen se baví. Myslí si, že jsou bezpečně ukrytí do jazyka, kterým dohromady nikdo nemluví, a vůbec je nenapadne, co všechno se dá vyčíst z řeči jejich těl. Ne, K. se neurazil ani náhodou. Ale zamrzelo ho, jaké jsou tyhle typy stereotypy.
To se kluci fakt skoro poserou, jakmile uvidí někoho, kdo je černý? Když je v Londýně takových černochů? To musejí mít už pěkně ztěžklé plínky…
„Vopice, pocém! Pocém, vopice!“ vykřikoval ten nejožralejší, mlátil se dlaní do stehna a ve skrčenecké pozici poskakoval.
Vypadal trochu jako makak, který trpí – jak se tomu teď v Anglii zdvořile říká – potížemi s učením, ale K. tuhle myšlenku snaživě vykázal z hlavy. K. touží mít rád všechny lidi, nechce je přirovnávat k nižším primátům, i když si o to vysloveně prosí. Snažil se na něj nezakřenit, ale i tak mu koutky vyletěly vzhůru v proslulém africkém zářivém úsměvu.
„Tak pocém! Chceš banána? Já mám banána! Véélikýho banána. Tak poď si pro něj, vopičáku!“ Plácal se po stehnech a po rozkroku a tlemil se jako pavián (řekl mi potom K. rozpačitě).
„Jé, hele, von sem de! Von sem fakt de!“ vykvikl jeho kámoš trochu zděšeně.
„Aby ti ho neukous, voe,“ dodal další.
Zmlkli a sledovali, jak se k nim K. blíží.
Když byl od nich tak metr, K. se na ně zaculil a povídá:
„Já slyším.“
Pět vteřin se nestalo vůbec nic. A pak:
„Co to řek?“ „Von něco řek!“ „Von umí… von umí česky!“
V řadách zahraničních výletníků zavládla panika. Zastyděli se nebo se začali bát a alkohol v krvi jim o pár promile klesl.
O překot K. vysvětlovali, že to tak nemysleli, že nic špatnýho neřekli a že „vopice“ znamená něco jako „brácho“...
(z kapitoly Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi opicí)
Iva Pekárková (*1963) je autorka řady knih – románů, cestopisů, souborů povídek a esejů. Žila jako uprchlice v USA (1986–1997), od roku 2005 pobývá jako imigrantka v Anglii.
Živila se jako taxikářka na obou stranách silnice – v New Yorku a v Londýně. Ve svých dílech se zabývá především střety kultur a vztahy mezi národy a rasami.
Z posledních knih jmenujme: Sloni v soumraku (román), Levhartice (román), Beton (soubor povídek), Péra a perutě (znovu vydaný první román o životě v zadrátovaném Československu), Multikulti pindy jedný český mindy a Postřehy z Londonistánu (soubory blogů) a nové vydání románu o newyorské taxikářce Dej mi ty prachy a drsně-poetický příběh lásky z ghetta Můj I. Q.
V říjnu 2018 vyšla kniha Třísky, román o lásce s prvky investigativní reportáže podle skutečného příběhu, v dubnu 2021 román Dům bez zrcadel – příběh Češky, která pečuje o věkovité lidi v Anglii – a na podzim stejného roku reedice jejího románu z dob socialistického Československa Kulatý svět. V roce 2022 zaujala románem S orlem na zádech, inspirovaným skutečným případem novodobého otrokářství.
Za román Pečená zebra obdržela v roce 2016 nominaci na cenu Magnesia Litera.
Iva Pekárková: Kam jede tohle nástupiště, vydává nakladatelství Ikar, 200 stran, doporučená cena 329 Kč
