Knižní tip: NAPŘESKÁČKU 4 Poslední svazek vzpomínkových textů legendy hudební publicistiky Jiřího Černého

Když se řekne Klub osamělých srdcí seržanta Pepře, tak mají jasno jak fanoušci slavného alba Beatles z roku 1967, tak i posluchači Českého rozhlasu. Pod tímto názvem byl v letech 2005 až 2019 vysílán pravidelný týdeník hudebního publicisty Jiřího Černého, který v něm formou krátkých vzpomínek prokládaných písničkami umožňoval nahlédnout do svého soukromí i zákulisí své práce. I ve čtvrtém a posledním výběru z komentářů, tentokrát z let 2017 a 2018, vzpomíná na své dětství, zajímavé události, a zejména na lidi, s nimiž se potkal.

V knize se čtenáři opět setkají s hudebníky, sportovci, prezidenty, ale i se zahradníky, knihovnicemi nebo posluchači Černého poslechových pořadů. Dozví se, o čem si dopisovali s Philem Collinsem; jak Miloš Forman přerežíroval policajty po koncertu Mikiho Volka; kdo napsal slovník lakotských Indiánů; kterého olympijského vítěze „propašoval“ na koncert Olympiku a co nabídl Václav Havel v roce 1996 žijícím členům Beatles.

Mnozí z těch, na které Jiří Černý vzpomíná, již bohužel nejsou mezi námi. Kolekce knih Napřeskáčku se tak stává jedním z míst, kde si je můžeme připomenout.

O autorovi:

Jiří Černý (*25. února 1936 v Praze) byl už během studia žurnalistiky na Filozofické fakultě UK redaktorem deníku Československý sport, od roku 1961 pracoval jako kulturní redaktor týdeníku Mladý svět. Z ideologických důvodů dostal v červenci 1965 výpověď. Během následujících let byl především publicistou na volné noze, v letech 1990 až 1992 byl šéfredaktorem časopisu Rock & Pop.

Publikuje od roku 1952. Nejdříve psal o sportu, první článek o hudbě mu vyšel v únoru 1956 ve Večerní Praze. Pravidelně přispíval především do hudebních časopisů, pro řadu periodik psal kulturně-politické komentáře a sloupky. Pro Československý rozhlas Jiří Černý externě připravoval a uváděl během let několik pořadů, např. Čtrnáct na houpačce, Desky načerno, Klub osamělých srdcí seržanta Pepře ad. Od května 2019 doposud působí v Českém rozhlasu na Vltavě v hudebním pořadu Sedmé nebe. Spolupracoval také s řadou soukromých stanic a televizí.

Od roku 1971 soustavně pořádá v klubech poslechové pořady Antidiskotéka, Rockování nebo tematicky zaměřené pořady. V listopadu a prosinci 1989 uváděl několik demonstrací Občanského fóra. Dramaturgicky připravil nebo průvodním textem doprovodil několik desítek gramofonových desek a kompaktních disků. Vydal knihy Zpěváci bez konzervatoře, Načerno v Českém rozhlase, Určitá míra facky ad. Jaroslav Riedel napsal s Jiřím Černým rozsáhlý knižní rozhovor Kritik bez konzervatoře. Nakladatelství Galén vydalo v letech 2014–2023 šest svazků jeho publicistiky z let 1956–2020 Jiří Černý… na bílém a čtyři svazky série Napřeskáčku – vybraných vzpomínkových komentářů z pořadu Klub osamělých srdcí seržanta Pepře (2021, 2022 a 2023).

Za svou práci Jiří Černý obdržel v roce 1990 cenu Českého hudebního fondu a Zlatou Portu. Roku 2013 mu byla udělena státní cena Ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby, ve stejném roce také ocenění OSA za propagaci a šíření české hudby. V roce 2020 byl uveden do Síně slávy Akademie populární hudby za rok 2019.

Ukázky z knihy Napřeskáčku 4:

John Lennon dokonce tvrdil, že kdyby se hledal jiný název pro rockʼnʼroll, měl by se jmenovat Chuck Berry. Ještě obrazněji to vyjádřil nedávný laureát Nobelovy ceny Bob Dylan: „Elvis Presley otevřel rockʼnʼrollu vrata dokořán a Chuck Berry je vykopnul i s panty.“
Marián Varga oplýval nejen ohromujícím talentem, ale taky stejně všudypřítomnou sebekritičností, pochybnostmi a nejistotou. U pověstných režimních rekvalifikačních zkoušek se ho jednou zeptali: „Víte, soudruhu, kde momentálně probíhají ve světě nějaké nepokoje?“ Odpověděl: „V mé duši.“ A nedělal si legraci. Byla to pravda a byl to nejčastější Mariánův stav.
Nejhezčí jsou chvíle, kdy se s Vláďou Mišíkem potkáme u aut, zrovna než odjedeme na další štaci. Pokud máme čas a chuť na pivo, dáme si ne pět plzní jako před čtvrtstoletím s Keithem Richardsem, ale každý jen dvě. Ptám se spíš já.
Najednou z ničeho nic, jen tak z radosti se rozběhl Jeff Buckley do vody, v botách a oblečený, položil se na hladinu a čelem k obloze si zpíval Whole Lotta Love, písničku, kterou znal od Led Zeppelin. Podobné nápady prý míval Jiří Schelinger, když třeba ze všech sil běžel po louce do kopce. Jenže kolem Buckleyho tehdy přejel motorový člun a jeho vlny smetly zpěváka do hlubin. Policie po něm začala pátrat okamžitě, jeho tělo ale našla až za pět dní.
Se skromností, ale i přesností sobě vlastní jednou Pavel Šrut takhle vyslovil rozdíl mezi dvěma obory své tvorby: „Vím, že texty se píší pro uši, snesou banalitu, kterou by papír neunesl. A staromódně si myslím, že básně se píší pro oči, pro osamělé čtení.“