Je to jeden z největších Čechů, tvůrce naší národní hudby, bez jeho díla si českou kulturu ani neumíme představit. Přesto své chlapecké deníky i milostné dopisy psal německy a správně mluvit a psát česky se učil až dlouho po třicítce. A to není zdaleka jediná okolnost, která nás u autora Prodané nevěsty nebo Mé vlasti může překvapit.
O Bedřichu Smetanovi vyšla spousta knih a zdálo by se, že jeho život už byl popsán do nejmenších detailů. Čím víc se ale o něm dozvídáme, tím víc také zjišťujeme, že je tu pořád co objevovat. Rozhodně neexistuje jen jeden všeplatný pohled na našeho „nejnárodnějšího“ skladatele. Dokumentární román Friedrich řečený Bedřich líčí jeho dramatický osud, ale i jeho dobu a příběhy lidí, kteří jej obklopovali, milovali a podporovali, nebo mu jeho cestu naopak ztěžovali. Je také zamyšlením nad tím, proč byl Smetana tolikrát propagandisticky zneužit, jako snad žádný jiný náš umělec. A konečně klade i pár otázek o nás samých, na které stále ještě nemáme odpověď.
Ukázky z knihy:
„Opravdu si myslíš, že to Fricínek svede?“ ptá se paní Barbora znepokojeně svého muže. „Nebude z toho nakonec ostuda?“ Sama kvůli svým obavám nemůže třetí noc pořádně spát. Vlastě nespí už od chvíle, kdy Franz přišel s tím nápadem.
„Na Karlově se chystá oslava jmenin Jeho Veličenstva císaře,“ utrousil nenápadně před týdnem u oběda.
„To je pěkné,“ usmála se paní Barbora spokojeně. S Franzem byli oba císařovi věrní poddaní. „Kdo ji pořádá?“
„Místní spolek filozofů.“
„A co se tam bude dít?“
„Bude to hudební akademie. Program je už skoro hotový. Nějaký kvartet, nejspíš Haydnův, několik písní, recitace, zdravice a tak. Říkal jsem si ale, že by tam mohl vystoupit i náš Fricínek. Už jsem to vlastně slíbil…“ A bylo to venku!
Paní Barbora překvapením oněměla. „Cože!“ vyjekla, když znovu našla řeč. „Vždyť je mu teprve šest! Copak může někde veřejně vystupovat?!“
„Neboj, on to zvládne. Slyšel jsem tu jeho Němou z Portici, hraje ji moc pěkně. Ty se, ženo, postarej, ať je na to vystoupení jaksepatří oblečený!“
Paní Barboře, která byla jistě řádnou a poslušnou manželkou, tak nezbylo nežli dát pro synka rychle ušít sametový kabátek, brokátovou vestičku, košilku s velkým škrobeným límcem i kalhoty pod kolena. Bude v nich vypadat jako malý Mozart.
Bětka mu zatím vyleští černé botky a postará se, aby bílé podkolenky neměly díru. Fricínek na své první veřejné vystoupení musí být jako ze škatulky.
Své si ovšem se Smetanovou hluchotou užila i Eliška Krásnohorská.
Byla zrovna zabraná do úprav libreta, které se vyžádal, když se ozvalo ostré zaklepání na dveře. Eliška sebou leknutím až trhla.
„Vstupte,“ vyhrkla.
Do místnosti sebejistě vešla mladá, elegantně oblečená žena. Překvapeně se rozhlédla po tmavém pokoji, ve kterém chyběla jakákoliv známka přepychu. Všude ležely jen stohy knih a popsaného papíru. Překvapení se rychle měnilo v těžko skrývané pohrdání.
„Zdravím, slečno,“ utrousila ne právě zdvořile.
Eliška, nakolik jí to bolavé klouby dovolily, rychle vstala ze židle. Dobře věděla, o jak významnou návštěvu se jedná. Do jejího pokoje právě vešla neteř Františka Ladislava Riegra. Znaly se zběžně z větších společenských setkání, premiér či dobročinných akcí,
osobně však spolu ještě neprohodily ani slovo.
„Vítám vás, milostpaní,“ řekla proto co nejuctivěji. A hned začala sklízet svůj vlněný pléd z křesla u okna. Měla ho tu stále po ruce. V pokoji, kam celý den slunce nezasvítilo, jí totiž bývala často zima. „Prosím, posaďte se.“
„De, díky, raději postojím,“ odmítla ji však poněkud štítivě dáma z nejvyšších kruhů vlastenecké společnosti.
Eliška byla jejím příchodem dost zmatená, její odmítavé chování ji ale už začínalo zlobit. „Co vás přivádí?“ zeptala se proto trochu odměřeně.
„Přišla jsem vám říct, slečno, abyste se dál neblamovala s panem Smetanou,“ vyjela dáma zostra.
„Prosím?“ vyjevila se Eliška. „Co máte na mysli?“
Už ale začínala tušit, o co tu jde. Nepřátelství slovutného vůdce staročechů Riegra k Bedřichu Smetanovi nebylo žádným tajemstvím.
Že by ale šel tak daleko, aby za Smetanovou libretistkou poslal vlastní neteř? K tomu by se snad nesnížil! Nebo ano?
„Chci vám jen vyřídit vzkaz od svého strýce,“ řekla povýšeně Riegrova neteř a potvrdila tak Eliščiny dohady. „Všichni víme, že pan Smetana není doopravdy hluchý, svou hluchotu jen předstírá,“ pokračovala dál svým pohrdlivým tónem.
Eliška na ni zůstala nevěřícně zírat. Je možné, že nenávist Smetanových protivníků jde tak daleko, že popírají i jeho osobní tragédii?
„Strýc vám proto, slečno, vzkazuje, abyste přestala podporovat ten humbuk, který se kolem pana kapelníka dělá. Jednak je to wagnerián, který se neustále snaží poněmčit českou hudbu, myslí si, že je to snad nějaká zásluha, ve skutečnosti by ho za to měl ale celý národ odsoudit, a ne oslavovat, a jednak ta jeho předstíraná hluchota! Vždyť je to ostuda, že takhle podvádí lidi…“ Slečna se rozčilovala čím dál víc. „Hluchý skladatel přece nemůže skládat hudbu. Tak to aspoň tvrdí můj strýc,“ zakončila svůj proslov a vypadalo to, že už se má k odchodu. Své poslání splnila, tak co by se tu dál zdržovala, že?
„To se ale, milostpaní, naprosto pletete,“ našla konsternovanábEliška konečně řeč. Její zdvořilý tón byl ten tam.
„Prosím?“ užasla Riegrova neteř. Nebyla zvyklá na odpor.
Milena Štráfeldová (*1956) vystudovala kulturologii a dějiny umění na Univerzitě Karlově. Pracovala v knihovnách, muzeu, na ministerstvu kultury i v několika redakcích. V letech 2001 až 2014 působila v Českém rozhlase.
Dlouhodobě se věnuje literární činnosti, dosud vydala historické romány Guláš pro Masaryka, Trestankyně, Svatý rváč a Sestry B., povídkové knihy Kriplíci, Přepisovačka, Co mě naučilo listí a Svetr ze zbytků. Dosud největší úspěch zaznamenala kniha na pomezí románu a biografie To je on! O té, co si říkala Toyen.
Tiskem vyšly i divadelní hry Osamělé večery Dory N., monodrama o dceři Boženy Němcové, a Odpolední čaj u Loosů. V roce 2015 měla svou premiéru divadelní úprava Sester B.
Jako scénáristka nebo autorka námětu se Milena Štráfeldová podílela na filmech Cesta bez návratu (o Janu Husovi), Poslední útěk Jeronýma Pražského a Jako letní sníh (o J. A. Komenském).
