S Vlastimilem Vondruškou o jeho nejnovější knize Prokletí rodu Janoviců

Pokud počítám správně, jde o šestadvacátý příběh z doby renesance, jehož hrdinou je písař Královské komory Jiří Adam z Dobronína. Kam nás zavede tentokrát?

 

Páni z Janovic, tvrze jižně od Klatov, byli v první polovině 16. století vyhlášenými lupiči. Na cestách přepadali kupce, drancovali dvorce, kradli dobytek a obilí, zabíjeli své nepřátele, a to často mimořádně krutě. A když je vyhnali z jejich sídla, zmocnil se ho jiný loupeživý rytíř Petr Suda z Řenče. I když to byli násilníci, své zločiny páchali v hávu práva. Vycházeli ze starobylého zemského práva, které dovolovalo urozeným opovědět nepřátelství místo soudu a tak řešit spory. V tomhle právně nepřehledném prostředí musí mladý Jiří Adam z Dobronína rozplétat podivný propletenec několika vražd.

 

Říkáte mladý. Znamená to, že nemá po boku svého pomocníka Petra Korce?

 

Ne, příběh se odehrává nějaký dvacet let před jejich setkáním. Má ovšem jiného pomocníka, a to svou mladou ženu Johanku. Jiří ji nesmírně miluje, a proto toleruje, aby zasahovala do úředních záležitostí, ale současně dělá vše proto, aby ji v nebezpečném prostředí ochránil. Jenže jak to tak bývá, co by byli muži bez žen? Díky ní nakonec zločince odhalí, i když s jeho potrestáním to není snadné.

 

Z předešlých příběhů je zřejmé, jak moc Johanku miloval, protože na ni jako vdovec často vzpomíná. Dokáže si i v prostředí, jak sám říkáte, krutém a nebezpečném, najít čas na víc, než jen vyšetřování?

 

Práce, byť sebeobtížnější, by neměla stavět hrát mezi dva lidi, kteří se milují. Někdy to samozřejmě není snadné. I v tomhle příběhu musí oba občas projevit trpělivost a toleranci a někdy to i skřípe a zajiskří. Když ale dojde „na lámání chleba“, chová se Jiří Adam z Dobronína nejen jako svědomitý úředník, ale v první řadě jako rytíř a milující muž. Ve svých knihách se rád vracím ke zdánlivě jednouchým modelům vztahů mezi lidmi, které byly dříve přirozené a normální, ale dnes jako bychom na ně v záplavě modernismu zapomínali. K naší vlastní škodě.

 

Prokletí rodu Janoviců