Spisovatel Jiří Maršálek patří k mladé generaci nadějných autorů. O svém literárním talentu přesvědčil čtenáře knihami Večerní sláva Wiederhausera a Lenost. Nyní vydává román Zvěsti ze světa po žití. V nové knize se podobně jako v těch předchozích věnuje náročnějším tématům, než byste u tak mladého autora čekali. V rozhovoru dává nahlédnout pod pokličku své tvorby i do své duše.
Kde se ve vás vzalo vnitřní pnutí psát?
Upřímně nevím. Mám chaotickou mysl, spoustu podivných vnitřních i vnějších prožitků a hlubokou vazbu ke staré literatuře z pozice čtenáře. Dohromady to zřejmě vedlo v potřebu se na tomto poli realizovat.
Vaše předchozí prózy v sobě nesou jistou dávku temnoty, jako by se v nich zračila tíha bytí. Má vaše nová kniha podobně melancholickou rovinu?
Melancholickou strunu v mé poslední knize tolik nevnímám, přestože tak na čtenáře může působit. Oproti mým předchozím literárním počinům, které byly hodně introspektivní a dalo by se o nich říct, že hlavním tématem byla sebereflexe jedné z postav, jsem měl tentokrát pocit, že dělám něco jiného.
Je příběh hlavních postav Petra, Libora a Dany čistá fikce, nebo jste někdy v životě potkal nebo zaznamenal osudy, které vás k nim inspirovaly?
Je to klasická literární práce, tedy fikce, která se jako mozaika skládá z mých skutečných vjemů, dílčích zážitků, snů a myšlenek, dějová linka vznikla spojením mnoha střípků.
Jak dlouho jste na románu pracoval?
Trvalo dlouho, než jsem ho dokončil. Začal jsem ho psát ještě před tím, než jsem začal pracovat na předchozí knížce Lenost, takže počítám, že jsem se jím zabýval nejméně pět let.
Máte nějakou spisovatelskou rutinu nebo rituál? Za jakých okolností se vám otevírají toky tvůrčích myšlenek?
Žádný rituál nemám, jenom jsem se musel naučit být velmi pozorný, abych rozpoznal chvíli, kdy to přijde. Vlastně se roky učím zdokonalovat ve schopnosti uvědomit si, že nastává ten pravý okamžik, kdy mám všeho nechat a sednout si ke psaní.
Takže je to jako pomyslný signál, že se spouštějí stavidla fantazie?
Hlubší témata mých knih jsou navzájem příbuzná a všechna souvisejí s těmi celky, nad kterými přemýšlím vlastně neustále. Konkrétní myšlenka nebo nápad, vhodný pro danou z knih, pak přichází většinou znenadání, aniž bych o to usiloval. Najednou se mi zjeví věta nebo rovnou odstavec a já v tu chvíli vím, že když se posadím, tak kromě toho odstavce mi vyplyne ještě třeba šest dalších. A vlastně mimo tyhle tvůrčí záchvaty, které přicházejí svévolně, se snažím absolutně nic nevymýšlet, i když je to někdy těžké. Samozřejmě práce s textem je pak o tom, že všechny ty střípky musím smysluplně poslepovat, popřípadě rovnou zahodit. Je obecně snadné se hned zamilovat do čehokoli, co člověka napadne nebo co vytvoří, jakmile to drží alespoň trochu pohromadě. Tohle si uvědomuji a tu pravou disciplínu ve spisovatelské činnosti vnímám především ve skepsi k vlastním výtvorům. Proces psaní mám primárně založený na tom, že chci být opravdu zodpovědný a chci text okleštit od jakéhokoli zpychlého marasmu, aby zbylo jen to čisté jádro a abych dle svých měřítek vytvořil to nejlepší, čeho jsem vůbec schopný.
Máte na mysli také zodpovědnost vůči čtenáři?
Ne, mám tím na mysli zodpovědnost vůči knížce jako takové. Mně musí text dávat smysl, já musím bezpečně vědět, že drtivá většina vět, které se v něm nachází, nebyla tvořena na sílu. Mám totiž zkušenost, že ve chvíli, kdy se snažím o něco konkrétního, kdy o něco přímo usiluji, tak se mi text nikdy nelíbí, nedělá mi dobře a přijde mi zbytečný.
Kladete si třeba otázku, jak čtenář román přijme, zda ho zaujme, nebo jde čistě o vztah mezi vámi a postavami?
Jakási horlivost mě nutí odpovědět, že v zásadě vůbec nemyslím na čtenáře, ale tuším, že to asi není tolik pravda, jak bych chtěl. Ne že bych se k textu stavěl vypočítavě, ale v některých chvílích si představuji, že píšu pro někoho, koho znám. Nastávají momenty, kdy je pro mě hodnotné tak nějak herecky se vžít do povahy jiného konkrétního člověka. Pak se stane, že text dokážu nahlížet jinýma očima, ale není to odosobněný pohled, je to pohled očima někoho, koho dobře znám, a dovedu si představit pomyslný políček, když mi třeba řekne, že některý úsek je směšný.
Kdo je váš první čtenář?
Většinou je to můj otec a můj kamarád Matěj Kotouček.
Od vydání poslední knihy se z vás stal otec. Změnil se váš pohled na život? Nepropisuje se narození nového človíčka v postavě Dany?
Narození dcery mi překopalo celý život a určitě se v knize dá najít jistá souvislost, ale není tak konkrétní, abych ji dokázal popsat nebo abych si ji mohl dovolit přirovnat s linkou Danina příběhu.
Ale souhlasíte, že postava Dany vnáší do románu křehkost i záblesky naděje?
Dana pro mě do jisté míry představuje mýtus ženského hrdiny. Zůstává v ústraní a se svou rozvahou a útrpností je jako protipól muže, který se snaží zkrotit svět kolem.
V příběhu je dominantní i náboženská linka. Byl za tím záměr oslovit i věřící čtenáře?
Nemůžu mluvit o záměru, opět to vyplynulo tak nějak přirozeně. Bez metafyziky nemůže být žádné fyzično a nedá se skutečně filosofovat, aniž by se člověk z té či oné blízkosti nedotýkal základních kamenů, na kterých naše poznání stojí. Křesťanská filosofie a mnohovrstvá biblická podobenství mě přitahují každým rokem víc a víc, nacházím tu fascinující poznatky, od kterých jsem se v mládí vždy tvrdě odvracel. Dlouhodobě se tyto úvahy propisují i do mých textů, ale poslední román je s křesťanstvím spjatý i dějově.
Soustředíte se vždy jen na jedno dílo, nebo píšete paralelně nějaké další?
Dokonce se bojím, že všechny knížky, které kdy napíšu, jsem začal psát, už když mi bylo pětadvacet let. Mám z tohoto období hodně rozepsaných textů a vždycky se jednou za čas potkám s některým z nich a začnu na něm dál pracovat, až nakonec třeba zapustí kořeny a rozroste se. Zcela nové impulzy, nápady či pocity mi teď přicházejí sporadicky, spíš, jak říkáte paralelně rozšiřuji celou řadu starších textů.
