Petr Dosoudil "Dostál" 
Tam, kde slova nestačila, začala hudba. A tam, kde hudba nestačila, vznikl underground.
Underground. Slovo, které v sobě nese něco tajemného, svobodného, vzdorovitého. V Československu 70. a 80. let znamenalo ale mnohem víc než jen alternativní kulturu ,byl to způsob přežití ducha v době, kdy svoboda byla luxusem a pravda státní nepřítelem.
Český underground nebyl hnutím, které by vzniklo plánovaně. Nebyl organizovaný, neměl pevnou strukturu, manifest ani cíle. Byl to spontánní proud lidí, kteří chtěli žít po svém – myslet, tvořit, mluvit a zpívat bez cenzury, bez dohledu, bez státního schválení. Hudebníci, básníci, výtvarníci, filozofové i „obyčejní“ lidé, které spojovalo jediné: odpor vůči normalizační šedi a duchovní sterilizaci společnosti.
Hudba jako zbraň
Jedním z nejsilnějších hlasů undergroundu byla hudba. Kapely jako The Plastic People of the Universe, DG 307 nebo Umělá hmota hrály hudbu, která neodpovídala žádným tehdejším normám. Byla hlučná, chaotická, těžko zařaditelná – stejně jako jejich životní postoj. Texty byly temné, absurdní, někdy básnické, jindy ironické. Právě kvůli této „nepohodlnosti“ se staly trnem v oku komunistickému režimu.
Zatčení členů The Plastic People v roce 1976 vedlo ke vzniku Charty 77 – důležitého dokumentu a iniciativy, která spojila kulturní podzemí s disentem. Hudba tak byla nejen únikem, ale i katalyzátorem společenské změny.
Mimo systém, ale v srdci společnosti
Underground nebyl jen o hudbě. Byl to komplexní životní postoj. Lidé se scházeli po garážích, venkovských chalupách nebo ve sklepích, kde četli zakázané knihy, promítali filmy, diskutovali, tvořili. Byl to svět mimo oficiální struktury, bez schválení, bez dotací, bez záštity, ale se silným duchem svobody.
Mezi výrazné osobnosti českého undergroundu patřili mimo jiné Egon Bondy, Ivan Martin Jirous zvaný Magor, Pavel Zajíček, Vratislav Brabenec, Mejla Hlavsa a mnozí další. Každý z nich nesl svou vlastní formu odporu, ať už básní, textem, zvukem nebo pouhou přítomností.
Nejen minulost
Dnes je underground často chápán jako historický pojem. Něco, co skončilo s revolucí v roce 1989. Ale duch undergroundu přežívá – všude tam, kde se lidé odmítají podřídit diktátu většiny, komerčním pravidlům nebo duchovní prázdnotě. V malých klubech, v nezávislých nakladatelstvích, v komunitách, které si stále uchovávají svobodu slova, myšlení a tvorby.
Po stopách českého undergroundu tedy neznamená jen ohlédnout se do minulosti, ale i hledat, kde dnes pulzuje podobná energie – skrytě, neokázale, ale živě.
Příště Mejla Hlavsa , český rock proti režimu
