Příběh ropovodu Družba

Vede ze Sibiře a končí až ve Francii. Je dlouhý celých 200 tisíc km. Plynovod Družba spojuje východní a západní část Sibiře a donedávna byl klíčový pro dodávky zemního plynu. Jeho podstatná část vznikala ve zvláště tvrdých podmínkách, které panovaly během studené války. Bývalí dělníci, co na Družbě pracovali, vzpomínají, jak probíhalo jejich neuvěřitelné dobrodružství na „divokém Východě“. Plynovod Družba je jedním z nejzásadnějších stavebních projektů 20. století. Spletitá a velice komplikovaná síť je opravdovou megastavbou. Nejen, že vede přes několik klimatických zón a překračuje několik velkých evropských řek, které si vyžádaly zapojení velkého počtu pump a kompresorových stanic, dokonce ale přežila i několik politických uspořádání a režimů. Mezi lety 1975 a 1989 se na stavbě plynovodu podílela, stejně jako ostatní „bratrské“ státy tehdejšího východního bloku, také Německá demokratická republika. Více než 25 tisíc dělníků pracovalo na celkem dvou tisících km Družby konstruovaných na různých místech Sovětského svazu, včetně části protínající dnešní Ukrajinu. Tito muži i ženy se ocitli tváří v tvář nebezpečným a bezútěšným podmínkám drsné přírody i všudypřítomné samoty. Historický snímek Příběh ropovodu Družba přináší jejich soukromé záběry a poutavé rozhovory. A k tomu přidává fascinující analýzu největší obchodní dohody uzavřené mezi Západem a Východem.

Nejznámější ropovod světa? Jedině na Prima ZOOM:

21. 1. 21.10 Příběh ropovodu Družba

 

Příběh ropovodu Družba (opakování pátek 24. 1. v 11.15)

Příběh potrubí, které změnilo svět. Přes odpor západních politiků, v čele s USA, se stavba století uskutečnila. Část stavby stavěli dělníci z bývalé NDR, v letech 1975–1978. Historie stavby je plná osobních příběhů, dobrodružných, veselých, smutných a někdy i tragických. Do stavby potrubí byli zapojeni i Poláci, Maďaři, Bulhaři, Slováci a Češi. Pro Evropu i SSSR byla stavba oboustranně ekonomicky výhodná. Vzpomínky na 2. světovou válku byly však v Rusku i na Ukrajině stále velmi živé, takže mladí dělníci z NDR byli místními obyvateli mnohdy považováni za nepřátele. Východní Němce překvapila nízká životní úroveň sovětských lidí, zvláště ve vesnicích. Export sovětského plynu a ropy začal až v 60. letech, do té doby byly tyto suroviny v SSSR považovány za podřadnou komoditu. Stavba ropovodu a plynovodu byla tak rozsáhlá a technologicky náročná, že stavební technika, stroje a zařízení pocházely hlavně ze Západu. Země socialistického tábora nedokázaly zabezpečit takto obrovský stavební projekt. V době studené války se o tom však muselo mlčet. Největším poválečným obchodem mezi Východem a Západem se stal kontrakt o dodávkách zemního plynu do Německa.

 

Psal se rok 1970. Tentýž rok podepsaly podobné smlouvy další kapitalistické země – Francie, Rakousko a Itálie. Do roku 1966 bránilo obchodování se SSSR takzvané potrubní embargo. Stavba potrubí stále probíhala. Mladí lidé z NDR se hlásili dobrovolně a upisovali se na dva roky. Celkem se jich na stavbě vystřídalo cca deset tisíc. Byla to výzva, která slibovala dobrodružství a peníze. Výplaty byly velmi pěkné. Pracovalo se deset hodin denně, šest dnů v týdnu, po dobu tří měsíců. Potom následovala měsíční dovolená v rodné NDR. Na stavbě byli zastoupeni hlavně muži, žen bylo přibližně 10 %. Mnoho východoněmeckých mužů si našlo v Rusku a na Ukrajině manželky. Konzumovalo se hodně alkoholu, účastníci projektu tvrdí, že všichni byli v podstatě alkoholici. Alkohol pomáhal ve chvílích odloučení od domova, samota způsobovala mnoha lidem deprese. Přesné statistiky smrtelných nehod a sebevražd nebyly vedeny.

 

Na všech stavebních úsecích byli stále přítomni pracovníci Státní bezpečnosti. Dbali zejména na to, aby východoněmečtí dělníci nepřicházeli do styku s odborníky ze Západu. Od roku 1982 probíhala druhá fáze výstavby plynovodu, kterou také zabezpečovali dělníci z NDR. Počátek 80. let však nebyl v oblasti obchodování se zemním plynem příznivý. Byl to důsledek přiostření studené války. Během stavby byl na NDR vyvíjen silný politický tlak ze strany SSSR. Němcům se nedařilo přesně dodržovat harmonogram stavby, ale nakonec svých plánovaných cílů dosáhli. V roce 1982 obvinil Západ sovětskou vládu a v prohlášení Mezinárodní komise pro lidská práva se hovořilo o tom, že SSSR využívá nucené práce, zejména vězňů. Nakonec byla tato aféra zametena pod koberec, ekonomické zájmy převládly. V roce 1985 začal plyn proudit i do Západního Berlína. NDR ani SSSR se dokončení stavby nedožily. Dodnes fungující systém potrubí s ruským plynem pokrývá téměř polovinu evropské spotřeby.