V dalším dílu Show Jana Krause se představí herečka Nela Boudová, klavírní virtuos Ivo Kahánek a odborník na terapii tmou Tomáš Roud.
Premiéru dalšího dílu Show Jana Krause uvidíte ve středu 23. října ve 21.40 na Primě.
Prvním hostem, který dnes večer v rozhovoru s Janem Krausem nechá nahlédnout diváky do svého soukromí, je herečka Nela Boudová. Na divadelních prknech aktuálně září například na Fidlovačce v hlavní roli divadelní hry Věštkyně. „Je to hra o starší herečce, která nemá role, a tak jí manžel vymyslí, že by mohla věštit v televizi,“ přibližuje zápletku bláznivé komedie. Nudu rozhodně nezažívá ani ve svém soukromém životě. Poté, co její dva synové dospěli, odstěhovali se a začali žít vlastní život, vzala si do pěstounské péče dvanáctiletou holčičku Sašu. „Dřív to byl cvrkot, a právě proto si to teď užívám,“ dodává herečka, která se vedle hraní věnuje také koučinku. „Udělala jsem si tříletý kurz a dva roky mám svoji praxi,“ vysvětluje s tím, že ji vyhledávají především ženy v jejím věku. „Ženy jsou emotivní stvoření, a proto potřebují podporu,“ myslí si. A s jakým problémem by se tedy ona sama obrátila na kouče, jakým by mohl být například Jan Kraus? „Já bych se potřebovala zpomalit, protože vím, že když jsem zrychlená – a to někdy jsem – tak dělám chyby,“ svěřuje. „Životní rytmus mám myslím dobrý, ale někdy nejsem v přítomnosti tak, jak bych chtěla být.“ Nela je totiž stále velice aktivní, v pohybu, na cestách. „Mě cestování neustále velmi baví a naplňuje, zvlášť když to ještě spojím s koučováním. Mám koučovací kurzy na Bali,“ doplňuje. „Myslím, že je důležité to, že když tam odjedeš, dokážeš se na svůj život podívat z hodně velké dálky. A máš čas dojít k nějakému uvědomění, které se zde dělá lépe, než když jsi v tom každodenním stresu.“ Navíc ji prý baví pořád růst, což považuje za jednu ze základních lidských potřeb.
Jako další host se představí špičkový klavírista Ivo Kahánek, kterému se hned v úvodu nezapomene Jan Kraus pochlubit, že v dětství také hrával na piano a že chtěl být tím, čím je dnes on – současným nejlepším klavírním virtuosem. Zvláště ceněná bývá jeho interpretace české hudby. „Snažím se,“ říká skromně hudebník. „Jednak se to od českého klavíristy čeká, a jednak je česká hudba prosté nádherná.“ Jeho recept na úspěch přitom není nijak zázračný – myslí si, že je především potřeba hodně cvičit. A také v rozumné míře dávat pozor na své ruce. „Dá se toho občas využít, že člověk může doma tvrdit, že určité práce nemůže dělat,“ říká s šibalským úsměvem a dodává, že to má však jeden zádrhel. „Moje snoubenka je totiž taky klavíristka, takže ona přesně ví, jak to klavíristi mají. A tu neopiju rohlíkem.“ Co se týká samotného nástroje, neexistují prý dva úplně stejné klavíry, i když jsou vyrobeny světově uznávanou značkou. Kvalitu nástroje pak prý profesionál pozná už po pár tónech. „A hlavně bych to poznal, kdybych si na to sám sáhnul,“ vysvětluje virtuos. „Ta zpětná vazba je okamžitě slyšet.“ Nejčastějším problémem i kvalitnějších pian podle něj bývá zvuková nevyrovnanost. „To znamená, že například pár kláves v určité poloze zní úplně jinak barevně než jiná poloha, takže když hrajete nějakou souvislou melodii, která přechází z jedné polohy do druhé, tak najednou začne ten klavír znít velmi ostře.“ Což pak prý pozná i laik. Otázka sluchu je vůbec velmi zajímavá, a míra jeho citlivosti se dá podle Ivo Kahánka poznat i například na tom, za jak dlouho dokážete podle hlasu v telefonu určit náladu volajícího, nebo na tom, jestli podle zvuku motoru v autě poznáte, že je třeba přeřadit. Dozvíme se také to, že Ivo Kahánek zpočátku velice bojoval s trémou. „Před koncertem mám trému doteď, ale nejhorší je, když se tréma zvětší v momentě, kdy přijdete na pódium a sednete ke klavíru,“ popisuje. „Měl jsem úplně příšerné zážitky, že jsem třeba začal hrát, a najednou mi strašně vyletěl tep, změnilo se svalové napětí, což stačí troška, aby se to projevilo v té jemné motorice, a máte pocit, že hrajete úplně jinou skladbu.“ Své triky má rovněž na to, jak si poradit, když se při koncertě na klaviatuře omylem přehmátne, či co dělat, když zapomene, jak má pokračovat. „V tu chvíli vám jede mozek tak rychle, že vždycky něco vymyslíte,“ říká ze své zkušenosti. A jaký skladatel je mu nejbližší? „Kdybych musel říct jednoho, tak určitě Leoše Janáčka, protože je to můj krajan. Ale nejen proto. Je to hudba, která je mi natolik blízká, že se do ní nemusím nijak přenášet. Jsem v ní vždycky doma. A teď momentálně žiju hodně Bedřichem Smetanou, což není jen proto, že má shodou okolností dvousté výročí narození a že točím jeho cédéčko, ale je to skladatel, který je pro mě takový tajemný.“
Na závěr nám rozšíří obzory odborník na terapii tmou Tomáš Roud, jehož původním zaměřením byla oblast IT. „Když jsem dělal IT, ve kterém se docela dobře vydělává, tak jsem si naplnil takové ty potřeby, jako je dům, auto, manželka, děti, cestování. A ten život mě moc nebavil. Tu sadu jsem měl naplněnou, ale cítil jsem, že mi něco chybí. Tak jsem hledal. Byl jsem na pobytu ve tmě, a to bylo ono,“ vysvětluje Tomáš, co ho přimělo zcela změnit své životní směřování a postavit na vesnici, kousek od Kutné Hory, v krásném sadu speciální chatky bez oken pro terapii tmou. Zájemci zde mohou strávit týden či dva, ale také třeba jen tři noci, a to jak individuálně, tak v páru. „Já jsem kvůli tomu postavil chatku, kterou jsme nazvali chatkou lásky. A tam jezdí páry. Je postavená na devíti betonových patkách, takže něco vydrží,“ dodává s tím, že mají speciální heslo pro snoubence – jestli spolu nedokážete vydržet týden ve tmě, jak spolu chcete vydržet celý život? Při dlouhodobějším pobytu ve tmě se mysl osvobodí od vizuálních podnětů, člověk začne úplně jinak vnímat čas a začnou se prý dít divy. Tomáš Roud svým klientům nosí do plně vybavené chatky pravidelně jídlo a také jim dělá potřebnou psychickou podporu. Proč chutná jídlo ve tmě jinak? Jak velký je zájem o pobyt ve tmě? Kdo a jak dlouho u nich vydržel pobyt ve tmě nejdéle? To a mnohem více se dozvíme v dalším premiérovém dílu oblíbeného pořadu Show Jana Krause na Primě!
