Největší záhady vědy

Strhující a fascinující dokumentární seriál z produkce BBC se zaměřuje na největší hádanky, záhady a neznámé, se kterými se musí dnešní vědci potýkat. Podaří se nám konečně odhalit největší tajemství vědy? Může nám věda poskytnout odpovědi na všechny naše otázky? Zdá se, že čím více toho odhalíme a objevíme, tím více nových otazníků se nám postaví do cesty. Jaké je přesné stáří vesmíru? Proč jsou odvrácené strany Měsíce tak rozdílné? Jak se železo z kosmu dostalo na tělo staroegyptského faraona Tutanchamona? Jaký je vůbec smysl naší existence? Tato šestidílná minisérie se noří hluboko do jádra pudla a snaží se rozluštit některé z největších vědeckých záhad současnosti.

Nebojte se odhalit rozmanitá tajemství prostřednictvím Prima ZOOM:

Od 7. 5. 22.00 Největší záhady vědy

Největší záhady vědy (6 dílů v premiéře neděle 22.00, reprízy středy v 15.40)

Nejvíc snad fascinuje daleký vesmír: Jak vůbec vznikl a kde je jeho konec? Výpočty založené na Einsteinových rovnicích ukázaly, že vesmír zde nemusel být odjakživa, ale mohl mít počátek v čase. V roce 1929 prokázal Američan Erwin Hubble, že vesmír se rozpíná – a teorie „velkého třesku“ byla na světě. Aktuálně odhadované stáří vesmíru je necelých 14 miliard let. Navíc vědci, kteří zkoumají strukturu vesmíru, nemohou přitom větší část prakticky žádným způsobem pozorovat. Při pozorování jsou totiž odkázáni na to, že můžeme vidět jen objekty odrážející světlo – tzv. baryonovou hmotu. Ta však tvoří pouhá 4 % celkové hmoty vesmíru. Fyzikové tedy předpokládají, že většinu hmoty i energie vesmíru tvoří takzvaná „temná hmota“ a „temná energie“. Temná hmota, kterou zatím fyzikové zjišťují pouze nepřímo díky nesrovnalostem v gravitačním působení, by měla tvořit okolo 23 % vesmíru. Zbytek, tedy celých 73 %, by pak měla tvořit „temná energie“. S tím souvisí i existence mimozemského života. Podle odhadů je v celém vesmíru asi 10 % hvězd, které se podobají našemu Slunci, ve vzdálenosti 100 světelných let od Slunce je takových přinejmenším tisíc. Bylo objeveno na 300 takzvaných „exoplanet“ s možnými podobnými podmínkami, jako má Země. Kandidáti na přítomnost života existují i ve Sluneční soustavě – nejpravděpodobněji se jeví Mars, Jupiterův měsíc Europa a Saturnovy měsíce Titan a Enceladus. I kdyby však na těchto místech život existoval, pravděpodobně by byl na velmi primitivní úrovni. A co existence inteligentních mimozemšťanů? Přitom neumíme vysvětlit ani vznik života na Zemi. Stáří naší planety se odhaduje na 4,8 miliardy let. Stopy po nejstarších živočiších – sinicích, které byly nalezeny v horninách – jsou staré 3,5 miliardy let. Tyto stopy jsou však už pozůstatkem po velmi rozvinutém typu života. Navíc všechny známé formy života na Zemi nesou velmi podobné rysy. Jak přesně ale proběhla evoluce těchto složitých dějů do dnešní podoby, existuje mnoho teorií. Je možné, že by vše mělo jeden společný původ, který byl dokonce záměrný?

A co naše vlastní existence? Zrození člověka trvá asi čtvrtinu vteřiny, což je doba spojení vajíčka se spermií. Buňky ve vajíčku se pak dělí a později přeskupují do primitivního těla. Po 3 týdnech se objevuje počátek nervového systému, vznikají cévy, tepe srdce, vyvíjí se páteř a končetiny a formuje se mozek. Každý z nás je osobnost, každý máme svou vlastní individualitu. Patnáctiměsíční dítě se ještě nevnímá. Nicméně dítě, které je jen o několik měsíců starší, už chápe, že človíček, který ho v zrcadle pozoruje, je ono samo. Tříleté dítě si nedokáže uvědomit vývoj situace. Čtyřleté dítě už vývoj situace chápe a uvědomuje si změny, které se týkají jeho samého. Vědomí v mozku má tedy jakési vývojové fáze, mozek je vyvinut až v 5 letech. Celková váha mozku je okolo 1,2 kg a tvoří jej na 100 miliard neuronů, soustředěných převážně v takzvané šedé kůře. Jeho výkon je však obrovský. Podle posledních odhadů je schopen provést 38 biliard operací za vteřinu, jeho úložná kapacita je 3 584 terabytů. Díky moderním technologiím, jako je například magnetická rezonance, můžeme dobře zjistit, která centra jsou v průběhu plnění jistých úkolů nejaktivnější. Ale co formuje naši osobnost a charakter – jsou převažující geny, prostředí, výchova…? A co teprve naše subjektivní „já? Existuje něco jako „duše“? Vědci se prakticky shodují na jedné věci. Pojem našeho vědomého já, které je schopné ovládat veškeré naše jednání, je jednou z nejrozšířenějších iluzí. Ve skutečnosti je tomu spíše tak, že naše vědomí funguje podobně jako wi-fi síť, která spojuje dohromady nejrůznější počítače. Většina motivací vzniká skrytá našemu vědomí v hlubinách našeho mozku. O jejich naprogramování se podle nejrozšířenějších předpokladů postaraly milióny let evoluce. Jak přesně však naše vědomí tyto informace zpracovává a koordinuje s přesností nutnou i k těm nejjednodušším životním úkonům, však stále přesně nevíme.