V dalším dílu Show Jana Krause se představí herečka Jiřina Bohdalová, dirigent Jakub Hrůša a režisérka Michaela Pavlátová.
Premiéru dalšího dílu Show Jana Krause uvidíte ve středu 5. dubna ve 21.35 na Primě.
Nadšeným potleskem, který divže nezboří divadlo, přivítají diváci prvního dnešního velectěného hosta, oblíbenou a stále dobře naladěnou herečku Jiřinu Bohdalovou, která za měsíc oslaví v plné síle úctyhodné 92. narozeniny. Se sobě vlastním humorem a ironií pak komentuje zprávy, které poslední dobou proběhly v médiích o jejím zdravotním stavu. „To je bezvadný, to člověka povzbudí a rád to čte,“ posteskne si. „Nebylo mi dobře, to je pravda, překonala jsem to díky panu profesoru Petru Neužilovi, tomu musím tady poděkovat, který se o mě staral. A není to proto, že jsem Bohdalová! On to dělá opravdu pro všechny,“ říká vděčně na adresu primáře kardiologického oddělení pražské Nemocnice Na Homolce. „Teď už mi několikrát volal Milan Kňažko, jestli už bych nehrála,“ dodává o poznání veseleji populární herečka. „Je to hra jen o dvou lidech, jmenuje se to Gin Game a je to opravdu roztomilá komedie. Ještě navíc tam tančíme rokenrol,“ přibližuje divadelní hru, ve které vystupuje v Divadle Na Jezerce s o patnáct let mladším kolegou. S účinkováním prý ale přeci jen ještě chvíli posečká. Zato na své milované chalupě v Českém ráji se nešetří. „Já to tam miluju a dělám si tam skoro všechno sama,“ prozrazuje paní Bohdalová a s nadšením vykládá, jak si sedne na svůj oblíbený traktůrek a seká trávu. V technických vymoženostech tedy rozhodně nezaostává, protože má na chalupě mimo jiné robotický vysavač. „To mi koupil vnuk Vojtíšek, a já jí říkám Máňa,“ líčí vesele. „A Máňa v devět hodin – to mě fascinuje – se prostě odloupne a jde a uklízí. To je neskutečný.“ I když se tedy pokroku nebrání, přeci jen jí připadá, že už je toho chvílemi moc. „Tomudle tomu já říkám, že bude brzy konec světa. Nějak se mi toho zdá moc a jde to rychle,“ říká trochu pochmurně s tím, že i když je ve své podstatě optimistka, poslední dobou ji podobné černé myšlenky napadají častěji. „Taky je blbé počasí, to na to má taky vliv,“ dodává s tím, že nemá ráda zimu a málo slunce. „Já když překonám zimu, tak pak je to vždycky žrádlo,“ zasní se na samý závěr.
Jako druhý host a superstar ve svém oboru se představí dirigent Jakub Hrůša, který v současnosti působí jako šéfdirigent Bamberských symfoniků v bavorském městě Bamberk, od září 2025 pak nastoupí do funkce hudebního ředitele londýnské Královské opery v Covent Garden. S nadsázkou lze říct, že ani jeho příjmení, které obsahuje znak v jiných jazycích se nevyskytující, mu nezabránilo dobýt světovou hudební scénu. „Všichni to dovedou zapsat, a teď se to právě naučili v tom Bamberku úplně militantním způsobem, v Londýně už taky, všude. Je to taková perlička. Všichni mají rádi, když má ten člověk něco jiného,“ vysvětluje sympatický hudebník. „Dělal jsem tam Wagnerova Lohengrina a na konci přišli za mnou a řekli, jestli bych se toho neujal. Takhle jednoduché to bylo,“ líčí velice skromně a stručně, jak došlo k tomu, že byl jmenován na prestižní post v jednom ze světově nejvýznamnějších operních domů. Teprve jedenačtyřicetiletý dirigent tak bude historicky druhým Čechem, který bude Královskou operu řídit. V padesátých letech minulého století ji krátce vedl Rafael Kubelík. „Já jsem chtěl být dirigent, pak jsem přestal chtít a pak jsem chtěl o to víc,“ vzpomíná na své dětské touhy. „Pro mě bylo překvápko, když jsem teď byl po dlouhé době na srazu se základní školou, a tam jsem rozvíjel teorii, že jsem to vlastně nikdy nechtěl, a že teprve když jsem přišel do puberty a začal jsem mít pocit, že ztrácím přehled o tom, co je v životě důležité, jsem začal tu hudbu milovat natolik, že bez toho to nešlo. A pak to dirigování z toho přirozeně vyplynulo. Ale oni mi řekli, kecáš, bylo to úplně jinak, když se tě třídní ptala v první třídě, čím chceš být, chlapečku, tak tys říkal, já chci být dirigentem.“ To, zda je člověk opravdu dobrý dirigent, poznají podle jeho názoru spíše hudebníci v orchestru než kritici. „Tam je absolutní jistota. Ti poznají, jestli je to jenom hra na kumšt, nebo doopravdy. A mně dělá dobře, že v poslední době se na názor toho orchestru fakt klade důraz. Takže dnes už se nedělá, že by vás tam instalovali jen ze známosti, ale ptají se těch hráčů, jestli to bylo opravdu dobrý. A myslím, že i každý laik pozná, jestli to mezi dirigentem a orchestrem funguje, i kdyby třeba vůbec neslyšel hudební věci, tak pozná tu chemii.“ Na závěr pak připomene, jaké renomé nám ve světě udělali významní čeští komponisté. „Taková země, jako jsme my, relativně malá, má absolutní skladatelské špičky. Je to vážné téma, nic srandovního to není, ale je to úžasné. Kamkoliv já přijdu tady s těmi jmény: Smetana, Dvořák, Martinů, Janáček, Suk, lidi opravdu – a nejen experti – celkově vědí, o co jde. Jsou to opravdu známí Češi, před kterými se smeká za to, co uměli.“
A do třetice přisedne na červenou pohovku výtvarnice, špičková animátorka ověnčená mnoha cenami a filmová režisérka Michaela Pavlátová, která také působí jako pedagožka na pražské FAMU a příležitostně i jako herečka. „Máme takovou výhodu v animaci, ale možná je to podobné i v hudbě, že zvlášť krátké animované filmy, ale někdy i celovečeráky, se obejdou beze slov. A tím pádem jsou mezinárodně srozumitelné všude, nemusí se titulkovat a oslovují i mimo naši zem,“ reaguje skromně na výčet prestižních cen, které za svoji práci ve světě získala a kterými ji moderátor uvedl. „Já jsem si dřív myslela, že co je podobné, co mají všichni lidé stejně, je humor. A pak jsem zjistila, že tak to vůbec není. Měla jsem totiž pocit, že se lidé rádi smějí, že jsou rádi veselí a šťastní. Ale ty humory jsou úplně různé,“ vysvětluje filmařka a dodává, že aby film uspěl za hranicemi, musí být spíše smutný než veselý. „Myslím, že paní doktorka Eva Zaoralová jednou vysvětlovala, proč české filmy – nejen animované, ale i hrané – nemají tolik úspěchů v Cannes. No, protože my tam vždycky máme nějakou srandu, které rozumí jen Češi. A pak jsou takové emoce, které zná každý, a to jsou právě smutné věci, jako když někdo umře, když je někdo nemocný. A tyhle filmy, které bývají právě v Cannes, ty správně smutné a nemocné, tak ty tam vyhrávají ty ceny. Ale já to hrozně zjednodušuji.“ Prozradí Michaela Pavlátová, na čem aktuálně pracuje? A nenašlo by se v jejím novém projektu i něco pro paní Jiřinu? To a mnohem více se dozvíme v dalším premiérovém dílu oblíbeného pořadu Show Jana Krause dnes večer na Primě!
