Houbaření je také sport. Tělo při něm zatěžujeme jinak než při běžné chůzi

Košík nasbíraných hub nemusí být jedinou připomínkou několikahodinové výpravy do lesa. Houbaření kombinuje chůzi po nerovném povrchu s častým zastavováním, předkláněním, dřepy a opakovaným vstáváním. Přestože jej většina lidí za sport nepovažuje, pro tělo představuje poměrně pestrou a někdy i překvapivě náročnou zátěž. Nejčastěji ji pocítí chodidla, kotníky, stehna a bederní část zad.

Při běžné procházce po chodníku nebo zpevněné cestě se člověk většinou pohybuje plynule a stále podobným tempem. Houbař naproti tomu zpomaluje, mění směr, překračuje větve, našlapuje mezi kořeny a často se prodírá svahem nebo vysokou trávou. Přitom sleduje zem, takže hlava bývá skloněná a pozornost se soustředí více na hledání hub než na způsob pohybu.

Les nutí tělo neustále reagovat
Nerovný terén zapojuje drobné stabilizační svaly, které při chůzi po rovném povrchu nemusí pracovat tak intenzivně. Chodidlo se přizpůsobuje každému došlapu, kotník vyrovnává náklon a svaly trupu pomáhají udržet rovnováhu. Takový pohyb může být pro zdravého člověka přínosný, protože je pestřejší než stereotypní chůze po asfaltu. Zároveň však rychleji odhalí nedostatečnou kondici, omezenou pohyblivost nebo problémy se stabilitou.

„Houbaření je typickým příkladem aktivity, při níž se střídá relativně klidná chůze s krátkými, ale opakovanými pohyby do předklonu, dřepu a rotace. Jednotlivě nejde o nic náročného, po dvou nebo třech hodinách se však zátěž nasčítá. Člověk pak může cítit stehna, bedra nebo kotníky podobně jako po lehčím sportovním výkonu,“ manuální terapeutka Veronika Jarolímová a dodává: „Specifické je také tempo. Několik kroků vystřídá zastavení, otočení nebo rychlé sejití ze stezky za nalezeným hřibem. Tělo se proto nemůže usadit do pravidelného rytmu. S přibývající únavou se zhoršuje přesnost došlapu a člověk může snáze zakopnout o kořen nebo uklouznout na mokrém listí.“

Největší problém bývá opakovaný předklon
Samotné sebrání jedné houby tělu neublíží. Pokud se však člověk během dopoledne ohne k zemi padesátkrát či stokrát, může nesprávný pohyb přetížit bederní oblast. Riziková je zejména kombinace hlubokého předklonu, kulatých zad a rotace do strany. Vhodnější je přiblížit se k houbě, pokrčit kolena, využít dřep nebo klek a při vstávání zapojit nohy.

„Polohu je dobré průběžně střídat. Jednou jít do dřepu, jindy si kleknout na jedno koleno nebo se přidržet stromu a snížit se pomocí nohou. Tělu zpravidla nevadí jeden konkrétní pohyb, ale jeho mnohonásobné opakování bez změny. Lidé s bolestmi kolen, kyčlí či zad by navíc neměli podcenit délku výpravy a cestu zpět,“ upozorňuje Veronika Jarolímová.

Před odchodem není nutná sportovní rozcvička, pomoci ale může několik kroužení kotníky, dřepů v pohodlném rozsahu a krátké rozhýbání trupu. Prvních deset minut je vhodné jít volněji. Po návratu většinou prospěje spíše lehká chůze a změna polohy než okamžité dlouhé sezení.

Chodidlo potřebuje stabilitu i možnost pracovat
Podstatnou roli hraje také obuv. Houbaři často automaticky sahají po vysokých a co nejrobustnějších botách. Ty mají význam v náročném terénu, chladu nebo velmi mokrém lese, pro kratší výpravu po mírných cestách ale mohou být zbytečně těžké a tuhé. Výběr by měl odpovídat terénu, počasí, zkušenostem i zdravotnímu stavu člověka.

„V lese potřebujeme, aby bota na noze dobře držela, neklouzala a chránila před vlhkostí či ostrými předměty. Současně by neměla zbytečně stlačovat prsty ani úplně znemožnit chodidlu reagovat na nerovnosti. Důležitější než samotná výška boty je její správná velikost, tvar, přiměřená ohebnost a podrážka odpovídající povrchu,“ vysvětluje Jan Chalupný ze specializovaného e-shopu naBOSo.cz.

Příliš volná bota dovoluje chodidlu posouvat se při chůzi ze svahu a zvyšuje riziko puchýřů. Malá nebo úzká obuv naopak omezuje prsty a po několika hodinách může způsobit otlaky, brnění nebo bolest nehtů. Zvláště při sestupu potřebují prsty před sebou dostatek prostoru. Důležité jsou i ponožky, které odvádějí vlhkost a v botě se neshrnují.

„Lidé si často vezmou do lesa boty, které celý rok nenosili, a až po několika kilometrech zjistí, že jim nesedí nebo že podrážka ztratila přilnavost. Před sezonou se proto vyplatí obuv zkontrolovat a nejprve ji vyzkoušet na kratší trase. Ani kvalitní bota nedokáže nahradit pozorný došlap a přizpůsobení rychlosti mokrému terénu,“ doplňuje Jan Chalupný z naBOSo.cz. 

Plný košík mění držení těla
„Zátěž se v průběhu výpravy mění také s naplněným košíkem. Pokud jej člověk několik hodin nosí stále v jedné ruce, jedno rameno zůstává níže a trup se vychyluje na opačnou stranu. Pomůže ruce pravidelně střídat, košík nepřetěžovat a na delší cestu zvolit takovou trasu, kterou bezpečně zvládneme i při návratu s nákladem,“ říká Veronika Jarolímová.

Houbaření tak může být příjemnou formou přirozeného pohybu, při níž člověk nachodí několik kilometrů, posílí stabilitu a dostane se z jednotvárného prostředí města. Právě proto, že nepůsobí jako klasický sport, však snadno přehlédneme únavu. Rozumné tempo, střídání poloh, vhodná obuv a trocha pozornosti při návratu mohou rozhodnout o tom, zda si z lesa odneseme jen plný košík, nebo také bolavá záda a namožené nohy.