Nahoru, dolů a zase dál

Život s bipolární poruchou je zvláštní cesta. Někdy mám pocit, že jdu po pevné zemi a přesně vím, kam směřuji. Jindy jako bych bloudil v mlze, kde nevidím ani o krok dál. Jsou období, kdy je svět plný barev, nápadů a energie. Věřím si, plánuji, těším se na budoucnost a připadá mi, že všechno je možné. A pak přijdou dny, kdy se všechno změní. Bez varování. Bez logického důvodu. Najednou je těžké najít chuť do věcí, které mi ještě nedávno dávaly smysl. Je těžké najít sílu, těžké najít klid a někdy i těžké najít sám sebe.

Dlouho jsem si myslel, že nejtěžší součástí této nemoci jsou právě ty výkyvy. To nekonečné střídání období, kdy jsem nahoře, a období, kdy padám dolů. Postupem času jsem ale zjistil, že ještě těžší je něco jiného. Nepochopení. Pocit, že stojíte mezi lidmi, mluvíte s nimi, smějete se s nimi, a přesto jste na všechno tak trochu sami. Ne proto, že by kolem vás nikdo nebyl, ale protože některé věci se vysvětlují těžko. Jak popsat člověku stav, který nikdy nezažil? Jak vysvětlit, že někdy bojujete bitvu, kterou není vidět? Jak vysvětlit, že občas největším vítězstvím dne není splněný plán nebo úspěch, ale prostě to, že jste ten den zvládli?

Za ty roky jsem přišel o spoustu lidí. O některé známé, o některé přátele a možná i o pár iluzí. Někteří lidé odešli tiše. Přestali se ozývat, přestali mít čas nebo chuť být součástí mého života. Jiní možná nepochopili, co se se mnou děje. Možná si mysleli, že přeháním. Možná čekali, že budu stále stejný. Možná nevěděli, jak reagovat. A možná jsem někdy nevěděl ani já sám. Dřív mě to bolelo. Hodně. Přemýšlel jsem, co jsem udělal špatně, proč někteří lidé zmizeli a proč vztahy, kterým jsem věřil, nevydržely. Dnes už se na to dívám jinak. Uvědomil jsem si, že ne každý člověk dokáže jít vedle vás celou cestu. Ne každý má sílu nebo schopnost pochopit něco, co nikdy nezažil. A vlastně mu to ani nemůžu vyčítat.

Přesto jsem na té cestě potkal lidi, za které jsem vděčný. Lidi, kteří se nesnažili být odborníky na mou nemoc. Lidi, kteří neměli odpovědi na všechny otázky. Lidi, kteří se nesnažili všechno spravit jednou dobře míněnou radou. Prostě zůstali. Někdy stačil krátký telefonát. Někdy obyčejná zpráva. Někdy společná káva a rozhovor o úplně obyčejných věcech. Možná ani netušili, jak moc tím pomáhají. Člověk si často myslí, že pomoc musí být velká a výjimečná. Já jsem se naučil, že ty nejdůležitější věci bývají často úplně obyčejné. Přítomnost. Zájem. Ochota vyslechnout. Pocit, že na světě existuje někdo, kdo se neotočí zády ve chvíli, kdy není dobře.

A přesto je to pořád hledání. Věčné hledání rovnováhy. Hledání klidu. Hledání místa, kde člověk nemusí nic vysvětlovat. Hledání lidí, před kterými nemusí nosit masku. Někdy mám pocit, že jsem takové lidi našel. A jindy si tím nejsem jistý. Možná mě chápou. Možná jen chápou, že se snažím. Možná nikdy úplně nepochopí, co se odehrává uvnitř mě. Ale čím jsem starší, tím méně mi na tom záleží. Začínám si uvědomovat, že úplné pochopení mezi lidmi možná ani neexistuje. Každý z nás si nese svůj vlastní příběh, své vlastní bolesti, své vlastní bitvy. Důležité není, aby někdo cítil přesně to, co cítím já. Důležité je, aby měl chuť zůstat, i když tomu nerozumí.

Bipolární porucha mě naučila mnoha věcem. Naučila mě pokoře. Naučila mě vážit si obyčejných dnů, kdy je prostě klid. Naučila mě, že síla člověka se nepozná podle toho, kolikrát nepadne, ale podle toho, kolikrát znovu vstane. Naučila mě také přijímat sám sebe. Přestat se zlobit za dny, kdy nemám energii. Přestat si vyčítat chvíle, kdy je cesta těžší. Přestat se porovnávat s lidmi, kteří jdou úplně jinou cestou než já.

Když se dnes ohlédnu zpět, nevidím jen ztráty. Nevidím jen období, kdy bylo zle. Vidím také všechny pomocné ruce, které se objevily ve chvílích, kdy jsem je nejvíc potřeboval. Vidím lidi, kteří možná nerozuměli všemu, ale přesto zůstali. A za každého z nich jsem vděčný. Možná nikdy nebudu vědět, kdo mě skutečně pochopil. Možná to ani není důležité. Důležité je, že se někdo snažil. Že se našli lidé, kteří viděli víc než jen nemoc. Kteří viděli člověka.

A tak jdu dál. Někdy nahoru. Někdy dolů. Někdy rychle, někdy pomalu. Pořád hledám cestu, stejně jako jsem ji hledal včera a stejně jako ji budu hledat zítra. Jen už vím, že na tom hledání není nic špatného. Je to součást života. A pokud jsem se na té dlouhé cestě něco naučil, pak hlavně to, že i když člověk občas ztratí směr, neznamená to, že je ztracený. Znamená to jen, že stále hledá. A možná právě v tom hledání se skrývá celý smysl života. Ne v tom, že jednou dojdeme do cíle, ale v tom, že se po každém pádu znovu zvedneme a pokračujeme dál. S jizvami, se zkušenostmi, s nadějí a s vděčností za každou pomocnou ruku, která se na té cestě objeví.

A jednoho dne ta cesta končí.

Nevíme kdy. Nevíme kde. Nevíme, kolik zatáček nás ještě čeká, kolik vrcholů zdoláme a kolik pádů ještě přijdou. Víme jen, že každý z nás jednou dojde na její konec.

Až ten den přijde, nebudu přemýšlet nad tím, kolikrát jsem spadl. Ani nad tím, kolikrát jsem zabloudil. Budu si pamatovat lidi, kteří šli kus cesty se mnou. Ty, kteří podali ruku, když bylo nejhůř. Ty, kteří zůstali, i když nerozuměli všemu. Ty, kteří mě přijali takového, jaký jsem byl.

Protože nakonec nejsou nejdůležitější vrcholy ani pády.

Nejdůležitější jsou stopy, které v nás zanechali lidé, které jsme na své cestě potkali.

A pokud jsem se něco naučil, pak to, že i cesta plná bloudění, bolesti a hledání může mít svůj smysl.

Stačí jít dál.

A být vděčný za každý krok, který nám byl dopřán. A za každou ruku, která nás na chvíli podržela, když jsme sami nevěřili, že to ještě dokážeme. Protože možná právě to je život. Nekonečné hledání cesty mezi světlem a tmou, mezi nadějí a pochybnostmi, mezi pády a novými začátky. A dokud kráčíme, pořád existuje důvod jít dál. I tehdy, když ho zrovna nevidíme.

Zdroj: redakce