Největší čeští lapkové, loupežníci a gangsteři 2.díl

Byla hluboká noc a mlha se válela nad šumavskými lesy. Těžké povozy naložené solí skřípaly pod vahou nákladu a kupci se nervózně rozhlíželi. Každý šramot mezi stromy mohl znamenat smrt a nebo přinejmenším ztrátu všeho, co vezli. Cesta do Solnohradu nebyla jen obchodní trasou, ale také divokým bojištěm mezi ziskem a loupeží kde řádili lapkové a loupežníci.

Zlatá stezka – bílé zlato a černá stránka cesty

Solnohrad proslul těžbou soli, tehdy přezdívané „bílé zlato“. Bez soli by nebylo možné uchovávat potraviny, a proto se stala strategickou surovinou, cennější než mnoho drahých kovů. Solné karavany proudily z alpských dolů do českých zemí, kde sůl mířila k měšťanům i šlechtě.

Právě tato Zlatá stezka, jak byla obchodní cesta nazývána, lákala zločince všeho druhu. Kupci převáželi kromě soli i sukno, kožešiny, víno, koření nebo drahé kovy. Hodnota naložených vozů byla obrovská a pár ozbrojených mužů mohlo jediným útokem přijít k bohatství, jakého by poctivou prací nikdy nedosáhli.

Šumava – země příležitosti pro lapky

Cesta vedla hustými šumavskými lesy, kde se snadno dalo zmizet beze stopy. V odlehlých údolích se skrývali menší zbojníci, kteří útočili na osamělé poutníky nebo slabší skupiny kupců. Tam, kde cesta stoupala do horských průsmyků, stačilo povalit strom nebo rozbít most, a karavana byla v pasti.

Zvlášť obávaná byla místa mezi Kašperskými Horami a Vimperkem, kde se spojovala úzká stezka, hustý les a těžký terén. Kdo zde padl do léčky, měl jen malou naději uniknout.

Panská ochrana, nebo panská loupež?

Obchodníci se často snažili zajistit si bezpečnost. Platili místním pánům za ozbrojený doprovod nebo ochranu. Jenže hranice mezi legálním mýtem a čistou loupeží byla tenká. Nejednou se stalo, že rytíř, který slíbil ochranu, nakonec kupce přepadl sám, případně jim „zabavil“ část nákladu jako údajný poplatek.

Vítkovci, významný rod na jihu Čech, měli pod kontrolou Vítkův hrádek a část okolí Lipna. Podle pověstí se i oni ne vždy chovali jako ctnostní ochránci pořádku. Místní šlechta si zvykla na to, že obchodní stezka je nejen zdrojem prestiže, ale i vítaným přivýdělkem.

Města jako ostrůvky bezpečí

Aby královská moc získala nad Zlatou stezkou kontrolu, začala zakládat pevná města – Prachatice, Vimperk, Kašperské Hory či Volary. Tato města fungovala jako mýtnice a zajišťovala bezpečný průchod. Byla opevněná a jejich obyvatelé měli povinnost chránit kupce.

Jenže i tak nebyla cesta nikdy stoprocentně bezpečná. Obchodníci se často sdružovali do velkých skupin, někdy i desítek vozů. Přesto se našli odvážlivci, kteří karavanu napadli a pokud uspěli, znamenalo to kořist, kterou si rozdělili mezi sebou a vesnicemi, které je podporovaly.

Zbojníci a lidová podpora

Na rozdíl od „pánů loupežníků“ z hradů, kteří drancovali ve velkém, byli menší zbojníci často vnímáni jako hrdinové. V lidových písních a pověstech se vyprávělo, jak bohatým brali a chudým dávali. Ať už to byla pravda, nebo jen romantická představa, sedláci jim skutečně někdy poskytovali úkryt a jídlo. V očích poddaných, kteří sami trpěli pod robotou a těžkými dávkami, nebyl rozdíl mezi „oficiálním“ výběrčím a lapkou tak velký.

Legendy šumavských cest

Šumava si uchovala mnoho pověstí o strašidelných místech spojených s loupežníky. Jedna z nich vypráví o „černém rytíři“ z okolí Volar, který měl být duchem bývalého pána loupežníka. Jindy se vyprávělo o zlatě ukrytém v bažinách, kam se prý propadli přepadlí kupci. Tyto příběhy se tradovaly po generace a přispívaly k dojmu, že cesta do Solnohradu byla nejen fyzicky náročná, ale i tajemně nebezpečná.

Královské zásahy

Králové a zemská správa si byli vědomi, že bez kontroly nad Zlatou stezkou by obchodní tepna zanikla. Proto podnikali vojenské výpravy proti loupežníkům a nechávali bořit jejich hrady. Občas byli dopadeni i menší zbojníci a jejich trest byl exemplární. Popravy na prachatickém náměstí měly odstrašit další od podobných činů. Přesto se nikdy nepodařilo loupeže zcela vymýtit.

Odkaz „silnice do Solnohradu“

Cesta do Solnohradu je dnes turistickou trasou, lemovanou starými městy, zbytky mýtnic a vytesanými kameny, které ukazovaly kupcům směr. Jen málokdo si ale při toulkách Šumavou uvědomí, kolik nebezpečí se tu kdysi skrývalo.

Pro tehdejší obchodníky byla Zlatá stezka symbolem prosperity i hrozby. Byla místem, kde se střetával svět obchodu, zákona a pořádku se světem zločinu, násilí a nepsaných pravidel. A právě tento střet vytvořil obraz „cesty do Solnohradu“ jako jedné z nejdramatičtějších kapitol českých dějin obchodu i zločinu.