Největší čeští lapkové, loupežníci a gangsteři - 5. díl Devatenácté století

Devatenácté století: mezi šibenicí a romantickou legendou

Devatenácté století bývá často vnímáno jako doba pokroku, průmyslové revoluce a postupného zrodu moderní společnosti. Ale v českých zemích to nebyl jen čas nových továren, železnic a probouzejícího se národního obrození. Na venkovských cestách a v zapadlých hostincích stále doznívala ozvěna starých časů. Loupežníci sice ztráceli svou někdejší moc, přesto dokázali děsit celé kraje. A co víc , právě tehdy se zrodila tradice, která z nich v lidových písních a pověstech dělala romantické hrdiny, i když skutečnost byla často krvavější než všechny balady dohromady.

Grasel – muž, z něhož se stalo slovo

Když v roce 1809 ve Vídni visel na šibenici Jan Jiří Grasel, byla to událost, o níž se mluvilo v celé monarchii. Tenhle muž, původem z Nových Syrovic na Moravě, měl za sebou krátký, ale krutý život. Přepadával hostince, povozy i jednotlivce, a podle dobových svědectví se nebál zabít ani toho, kdo mu bez odporu vydal vše, co měl.

Na popraviště šel mladý, nebylo mu ještě ani dvacet. Přesto za sebou zanechal stopu, jakou se nepodařilo zapsat nikomu jinému. Jeho jméno se stalo obecným výrazem pro darebáka. „Grasel“ – a v češtině „grázl“ – se začalo používat tak často, až se význam úplně odtrhl od původního nositele.

Graselův příběh je důležitý nejen proto, co vykonal, ale i proto, jak se proměnil v symbol. V očích úřadů byl jen nebezpečný zločinec, ale mezi lidmi se o něm začalo šeptat, jako by byl postavou z čertovských pohádek. A tohle šeptání nezmizelo ani po jeho smrti.

Četníci přicházejí

První polovina 19. století byla dobou, kdy se monarchie snažila udržet pořádek v rozlehlém soustátí. Roku 1850 vznikl četnický sbor – organizovaná, uniformovaná a stálá síla, která měla nahradit dosavadní roztříštěné hlídky a městské stráže.

Četníci se brzy stali viditelnou součástí venkovského života. Objevovali se na jarmarcích, doprovázeli důležité transporty a hlídkovali na hlavních cestách. Jejich přítomnost měla lidi uklidnit, ale také zastrašit všechny, kdo by chtěli vzít spravedlnost nebo nůž do vlastních rukou.

Jenže staré pořádky nezmizely ze dne na den. Tam, kde četníci neměli dostatek lidí ani prostředků, zůstával prostor pro malé bandy a osamělé lapky. Ti už nevytvářeli obrovské tlupy jako v barokní době, ale spíš se přizpůsobovali, útočili rychle a mizeli beze stopy.

Vlk z Pošumaví

Kroniky i lidová vyprávění zachytily několik jmen, která na venkově budila hrůzu. Jeden z nich byl Josef Laibl, přezdívaný „vlk z Pošumaví“. Jeho skutečné činy možná nebyly tak hrozivé, jak tvrdily pověsti , přepadl několik hostinců a povozů, většinou s nožem nebo starou pistolí. Jenže lidová fantazie pracovala naplno. O Laiblovi se říkalo, že dokáže měnit podobu, že mizí v hlubokých lesích, kam za ním nikdo nesmí, a že jeho duše patří ďáblu.

Byla to kombinace reálné hrozby a pověrečného strachu, co udržovalo jeho pověst při životě. A nebyl jediný. V okolí Litomyšle, Jihlavy nebo Brna se objevovali drobní lapkové, kteří dokázali paralyzovat obchodní cesty jen tím, že se o nich mluvilo.

Zbojnické balady a romantika

Devatenácté století ale nepřineslo jen více četníků a méně tlup. Byla to také doba literatury a národního obrození. Básníci a vypravěči začali přetvářet skutečné zločince v romantické postavy. V lidových písních a pověstech se z loupežníků stávali „rytíři cest“ – muži, kteří berou bohatým a dávají chudým, mstí se na vrchnosti a chrání utlačované.

Někdy šlo o čistou fikci, jindy o úpravu skutečných příběhů. Balady Karla Jaromíra Erbena či lidové zpěvy z hor a podhůří často vykreslovaly lapky jako tragické hrdiny, kteří nakonec skončí na šibenici, ale jejich památka přetrvá.

Realita byla ovšem jiná. Většina loupežníků se nezastavila ani před vraždou chudého sedláka, který prostě neměl co dát. Nepomáhali slabým, naopak je ničili. Ale poezie má tu moc, že dokáže realitu zabalit do příběhu, který se poslouchá snáz.

Šibenice, které umlkaly

Se vznikem moderního státu se měnil i způsob trestání. Barokní hrůzy – lámání v kole, čtvrcení těl nebo dlouhé vystavování mrtvol – postupně mizely. Šibenice ale ještě v první polovině 19. století stály na okrajích měst a jejich siluety připomínaly, co čeká na ty, kdo se postaví zákonu.

Poslední velké procesy s bandity probíhaly na Vysočině a jižní Moravě. Tresty byly rychlé a veřejné, vždycky šlo o to, aby lidé viděli, že moc panovníka a zákona má poslední slovo. Přesto to nebylo jen o strachu. Často se stávalo, že dav na popravišti zpíval, nadával katovi a litoval zločince. Bylo to zvláštní divadlo, kde se mísil odpor se soucitem a fascinací.

Konec starých lapků

Druhá polovina 19. století přinesla železnice, telegraf, větší pohyb lidí a zboží. Cesty, které dříve působily jako past pro nešťastné pocestné, se zaplnily vlaky a dostavníky. Loupežníci ztráceli půdu pod nohama.

Zločin se přesouval do měst. Místo vlků z lesů se objevovali podvodníci, kapsáři a první gangy, které operovaly v pražských hospodách a přístavcích. Byla to úplně jiná tvář kriminality,tedy méně romantická, ale o to nebezpečnější.

Mezi minulostí a budoucností

Devatenácté století bylo přechodem mezi starým a novým světem. Loupežníci ještě nevymřeli, ale jejich éra se chýlila ke konci. Četníci, soudy a moderní stát jim nedávaly mnoho prostoru. Ale v paměti lidí, v písních a pověstech, jejich příběhy dál žily.

Když dnes slyšíme slovo „grázl“, málokdo si uvědomí, že jde o ozvěnu jednoho mladého muže, který skončil na šibenici před více než dvěma sty lety. A přesto – právě tohle je důkaz, jak hluboko se loupežnické příběhy zapsaly do české kultury.

Devatenácté století nám tak nezanechalo jen továrny, železnice a první politické spolky, ale také poslední ozvěnu starých zbojníků – mužů, kteří se pohybovali mezi skutečnou krutostí a romantickou legendou.