Největší čeští lapkové, loupežníci a gangsteři: 1. díl – Páni loupežníci středověku

České země si lidé často malují jako romantickou krajinu hradů, klášterů, jezer a lesů, kde vládl klid a kde se odehrávaly příběhy Karla IV. nebo svatého Václava. Jenže stejně jako jinde v Evropě, i tady stíny doprovázely světlo. Vedle králů, kněžích a hrdinů existovala i jiná, temnější vrstva společnosti, loupežníci, lapkové a páni zločinu své doby.

Zatímco pozdější staletí proslavila jména zbojnických „lidových hrdinů“ či gangsterů z 20. století, středověk měl své vlastní postavy: ozbrojené muže, často rytířského původu, kteří místo služeb králi a víře volili cestu loupeže a násilí. Byli to loupežní rytíři, páni cest a hradů, kteří se nebáli zvednout meč proti kupcům, vesničanům a někdy dokonce i proti samotnému panovníkovi.

 

 

Když rytíř ztratil čest

Středověká společnost byla tvrdá a nemilosrdná. Rytíř měl mít původně čest, povinnost a službu  vůči panovníkovi, zemi i církvi. Ale co se stane, když rytíř ztratí majetek, vliv nebo podporu svého pána? Odpověď byla často jednoduchá: vezme si, co potřebuje, silou.

 

Loupežnictví nebylo výsadou spodiny. Naopak, mnozí páni loupežníci byli původem šlechtici. Někteří se ocitli na okraji společnosti kvůli dluhům, jiní upadli v nemilost, další prostě zatoužili po rychlém zisku. A tak se jejich hrady a tvrze měnily v pevnosti zločinu.

 

 

Hrady – základny strachu

Na rozdíl od pozdějších zbojníků, kteří se skrývali v lesích a horách, měli páni loupežníci výhodu pevných staveb. Hrady, které měly původně bránit kraj a jeho obyvatele, se proměňovaly v doupata loupežníků. Z jejich bran vyrážely ozbrojené družiny, aby plenily vesnice a přepadaly kupce.

 

Typickým příkladem je hrad Okoř, dnes romantická zřícenina kousek za Prahou. Ve 14. a 15. století byl však místem, kterého se lidé báli. Pod vládou Zikmunda Hulera se stal doslova pevností zločinu. Obchodníci, kteří projížděli Pražskou kotlinou, se modlili, aby se Hulerovi a jeho mužům vyhnuli.

 

Zikmund Huler – pán z Okoře

Zikmund Huler je jedním z nejznámějších středověkých lapků. Pocházel ze šlechtického rodu, ale zřejmě touha po bohatství a mocenské ambice jej přivedly na scestí. Jeho družina přepadávala nejen kupce, ale i církevní hodnostáře či posly a to byla v tehdejší době zvlášť nebezpečná provokace.

 

Král Václav IV. proti Hulerovi opakovaně zasahoval. Několikrát vyslal vojsko, aby Okoř dobylo, ale loupežnický hrad byl obtížně přístupný a dobře opevněný. Teprve po delším obléhání se podařilo Hulera zlomit. Jeho příběh je ukázkou toho, jak i šlechtic s původně dobrým postavením mohl sklouznout do role postrachu celého kraje.

 

Jan Pancíř ze Smojna – od věrného rytíře k loupežníkovi

Další nechvalně známou postavou byl Jan Pancíř ze Smojna. Původně stál na straně krále a byl považován za schopného bojovníka. Postupně se však dostal do konfliktů a sporů, které ho vyhnaly z řádného života. Pancíř se svými lidmi přepadával okolní vesnice, vybíral výpalné a stal se symbolem bezpráví.

 

Zvlášť nebezpečný byl tím, že znal vojenskou taktiku a měl za sebou zkušené muže. Když se proti němu postavili obyvatelé nebo zemská hotovost, nebylo jisté, kdo vyjde vítězně. I jeho příběh skončil pádem, ale stopy po jeho činech přežívaly ještě dlouho v lidových vyprávěních.

 

Jak se rodili páni loupežníci?

Důvody, proč se rytíři měnili v lapky, byly různé. Historici uvádějí několik hlavních:

 

Politická nestabilita

 V dobách, kdy král neměl dostatečnou moc nebo se země zmítala v nepokojích (např. za Václava IV. nebo během husitských válek), měla spravedlnost slabé zuby.

 

Ekonomický úpadek.

Mnozí rytíři neměli prostředky, aby udrželi svůj dvůr a čest. Pokud nebyl majetek ani služba u pána, zbyla jen loupež.

 

Touha po moci a bohatství. Někteří jednoduše chtěli rychle zbohatnout a neohlíželi se na zákony.

 

 

Pro obyčejné lidi to znamenalo neustálý strach. Cesta mezi městy nebyla nikdy bezpečná. Kupci se sdružovali do větších karavan a často si najímali ozbrojený doprovod. Přesto se loupežníci objevovali znovu a znovu.

 

Králova spravedlnost

Král a zemský sněm se samozřejmě snažili udržovat pořádek. Ale vojsko, které bylo nutné na obléhání pevného hradu, nebylo vždy po ruce. Když se však loupežnictví rozrostlo příliš, přišel tvrdý zásah. Hrady byly dobývány, pustošeny a často srovnány se zemí, aby už nikdy nemohly sloužit zločincům.

 

Loupeživí rytíři končili popraveni nebo uvězněni, a jejich pád měl být odstrašujícím příkladem. Jenže jejich příběhy přetrvaly.

 

 

Odkaz temné éry

Dodnes se na mnohých hradech povídají legendy o tajných chodbách, zakopaných pokladech nebo krutých činech jejich někdejších pánů. Loupežní rytíři se stali součástí českého folklóru, byť nikoli v podobě romantických hrdinů, ale spíše jako strašáci, kteří připomínají temnou stránku středověku.

 

Jejich existence ukazuje, že hranice mezi šlechticem a zločincem byla někdy velmi tenká. Stačilo málo – ztráta přízně, dluh, touha po bohatství – a rytíř se mohl stát postrachem celého kraje.