Markéta Pavelková 
Děti dnes vyrůstají ve světě plném obrazovek, videí a nekonečných podnětů. Stačí pár kliknutí a zábava je okamžitě na dosah. Přesto právě dnes možná děti potřebují něco úplně jiného než další pohádku na tabletu nebo novou aplikaci. Potřebují nás. Náš čas, pozornost, naši blízkost a společně prožitou hru. A možná ji potřebujeme i my dospělí.
Hra není jen o hraní
Když si dítě hraje s rodičem, neděje se „jen“ zábava. Pro dítě je hra nejpřirozenější způsob, jak poznává svět, učí se emocím, buduje vztahy a získává pocit bezpečí.
Odborníci na dětský vývoj upozorňují, že společná hra pomáhá dítěti budovat zdravé sebevědomí, vztahovou vazbu i psychickou odolnost. Americká akademie pediatrů označuje hru za zásadní součást zdravého vývoje dítěte a doporučuje rodičům vytvářet prostor pro společnou i spontánní hru.¹
Stejný názor měl i český dětský psycholog Zdeněk Matějček, podle kterého dítě ke zdravému vývoji nejvíce potřebuje bezpečí, blízkost a sdílený čas s rodičem.² Právě pocit, že je přijímáno a vnímáno, vytváří pevný základ pro jeho psychickou pohodu i vztahy v dospělosti.
Hra přitom nutně neznamená dokonale připravenou aktivitu, drahé hračky ani speciální program. Stačí jen čas, kdy je rodič plně přítomný a neutíká myšlenkami k práci nebo telefonu.
„Máme pocit, že dětem musíme pořád něco organizovat a vymýšlet. Přitom často stačí sednout si vedle nich na koberec a být tam s nimi. Právě tehdy vznikají ty nejhezčí momenty,“ říká Petra Weissová, která spolu s partnerem Honzou a maminkou Danielou provozuje dětskou hernu Place2Play.
Doba obrazovek mění dětství
Děti dnes dostávají obrovské množství podnětů, ale mnohem méně prostoru pro obyčejnou nudu, spontánní hru a opravdovou pozornost. Rodiče jsou naopak často zahlcení prací a každodenními povinnostmi, mobil se tak snadno stává rychlým řešením pro chvíle, kdy potřebují dítě zabavit.
Podle doporučení World Health Organization by děti do dvou let neměly trávit čas u obrazovek vůbec a u starších dětí by měl být čas s technologiemi výrazně omezený.³
Evropské i americké studie zároveň ukazují, že nadměrné používání obrazovek může souviset se zhoršenou kvalitou spánku, slabší schopností soustředění, vyšší impulzivitou i emočními obtížemi u dětí.⁴
Odborníci navíc upozorňují, že děti, které tráví velkou část času pasivním sledováním obrazovek, mají často méně prostoru pro spontánní hru, rozvoj fantazie a vytváření vlastních nápadů. Právě nuda přitom hraje v dětském vývoji důležitou roli — pomáhá dětem rozvíjet kreativitu, samostatnost a schopnost být chvíli samy se sebou.⁵
„Děti dnes umí skvěle ovládat technologie, ale někdy je pro ně těžší jen tak si hrát a něco si samy vymyslet,“ popisuje Honza.
„Nejkrásnější momenty často vznikají úplnou náhodou. Děti začnou z obyčejných kostek stavět vesmírnou raketu nebo si vytvoří vlastní příběh s pláštěm čaroděje přes ramena. Právě v takových chvílích vzniká opravdová kreativita,“ dodává.
Děti si pamatují pocit, ne dokonalost
Zdravotní klaunka Daniela Weissová tráví čas s dětmi v situacích, kdy je nejvíce potřeba lidská blízkost, smích a hra.
„Děti velmi rychle poznají, jestli jsme s nimi opravdu přítomní. A často jim ke štěstí stačí neuvěřitelně málo. Grimasa nebo společný smích. Hlavně chvíle, kdy dospělý odloží telefon a je tam jen pro ně,“ říká Daniela.
Podle ní není potřeba neustále dětem organizovat čas, připravovat program a nabízet nové hračky. Děti potřebují hlavně sdílenou radost a bezpečný prostor, kde mohou být samy sebou.
„Chtěli jsme vytvořit místo, kde se pod tlakem necítí ani rodiče. Kde je malým i velkým dobře, dospělí mohou vydechnout a být chvíli opravdu se svými dětmi,“ doplňuje Daniela z Place2Play.
Dospělí si během společné hry často sami připomenou něco, na co v každodenním shonu zapomněli — lehkost, spontánnost a schopnost být chvíli jen tady a teď. Právě hra propojuje nejen dítě s rodičem, ale i dospělého s jeho vlastním dětstvím.
„Děti si nebudou pamatovat perfektně připravený program. Budou si pamatovat pocit, že jim rodič věnoval svůj čas,“ říká Dáda.
Někdy totiž stačí pár minut společného blbnutí a vznikne emoce, kterou si dítě ponese mnohem déle než vzpomínku na novou hračku.
Nemusíme být dokonalí. Stačí být spolu.
Téma návratu ke společné hře není o úplném zákazu technologií ani o tlaku na rodiče. Je spíš pozvánkou ke zpomalení, k návratu do dětství, k odložení povinností a bytí v přítomnosti.
Pojďme si připomenout, že ty nejdůležitější chvíle bývají často ty úplně obyčejné. Protože dětství se nedá scrollovat. Dá se ale prožít společně.
