Střípky české historie: Po vládě Jiřího z Poděbrad nastal opět chaos

Smrt krále Jiřího z Poděbrad v roce 1471 znamenala konec jedné mimořádné, ale zároveň mimořádně obtížné kapitoly českých dějin. Jiří byl jediným husitským králem Evropy a jeho vláda , byť komplikovaná a plná vnitřních i vnějších konfliktů  udržela české království pohromadě po turbulentní době husitských válek. Jeho odchod ale zemi opět uvrhl do nejistoty, která měla na dalších několik desetiletí zásadní dopad.

Král odjinud

Jiří z Poděbrad neměl nárok na trůn z dědičného práva, byl voleným panovníkem, a to ještě k tomu jako představitel kališníků, tedy umírněného husitského křídla. Jeho pozice byla od počátku napadána jak papežem, tak katolickými sousedy. Jiří se snažil prosadit myšlenku náboženské tolerance a dokonce navrhoval evropskou unii, tedy spíš mírový spolek křesťanských panovníků. Jeho snaha ale narážela na tehdejší realitu: většina Evropy husitské Čechy považovala za kacířské a nebezpečné.

Když Jiří v březnu 1471 zemřel, situace v zemi byla napjatá. Měl sice syna Viktorina, kterého chtěl dosadit na trůn, ale česká šlechta byla rozdělená. Část zůstávala věrná kališnickému odkazu, jiní toužili po návratu silné katolické moci. A protože nebylo jisté, kdo má na trůn usednout, začal nový boj o českou korunu.

Z Polska přichází Vladislav

V květnu 1471 se česká šlechta rozhodla zvolit nového krále. Jejím kandidátem se stal mladý polský princ Vladislav Jagellonský, syn Kazimíra IV., člena mocného dynastického rodu. Měl teprve patnáct let a jeho volba byla kompromisem,nepatřil totiž nepatřil k husitům ani k římskokatolickému táboru přímo, ale mohl přinést zklidnění a nové diplomatické možnosti.

Jenže ani tato volba nezabránila dalšímu konfliktu. Matyáš Korvín, uherský král, který už dříve vedl proti Jiřímu válku a sám se v roce 1469 nechal zvolit „protikrálem“ v Olomouci, odmítl uznat volbu Vladislava. Pokračoval v okupaci Moravy, Slezska i Lužice a tvrdil, že právoplatným králem Českého království je on.

Následovalo několik let vleklé a vyčerpávající česko-uherské války (1471–1478). Čechy byly rozpolcené – západní část stála za Vladislavem, východní země Korvín obsadil a spravoval jako „uherská koruna“. Oba panovníci se titulovali králi českými a ani jeden nechtěl ustoupit.

Mír, který nic nevyřešil

Teprve v roce 1479 byl uzavřen tzv. Olomoucký mír. Ten situaci sice právně upravil, ale fakticky jen stvrdil rozdělení království. Vladislav II. byl uznán jako král Českého království s centrem v Praze, zatímco Matyáš Korvín si ponechal Moravu, Slezsko a Lužici, které ovládal vojensky. Dohodli se, že po smrti jednoho z nich připadne celý trůn tomu druhému, ale ani to se nakonec nenaplnilo.

Tímto způsobem se království udrželo v jakési křehké rovnováze, ale skutečný vliv panovníka byl minimální. Vladislav, ač král, byl stále mladý, nezkušený a silně závislý na vůli šlechty.

Šlechta na vzestupu

Vladislavova vláda (v Čechách 1471–1516) byla typickým obdobím slábnoucí královské moci. Král nebyl schopen prosadit výrazné změny, a tak vládu fakticky přebíraly stavovské sněmy ,tedy shromáždění šlechty, měšťanů a duchovenstva. Šlechta si vymohla stále větší svobody a privilegia, zatímco královské finance i autorita upadaly. Z kdysi silného a bohatého království se stávala země řízená kompromisy a zákulisními dohodami.

Situaci alespoň částečně uklidnil tzv. Kutnohorský náboženský smír z roku 1485. Na sněmu v Kutné Hoře se katolíci a kališníci dohodli, že se navzájem nebudou pronásledovat a že dvojí přijímání (kalich i hostie) bude uznáno jako legální způsob svátosti. Tento kompromis přinesl relativní náboženský klid, který trval až do nástupu Habsburků.

Dvojí král a dvojí koruna

Zlom nastal roku 1490, kdy Vladislav II. zdědil i uherskou korunu po smrti Matyáše Korvína. Tím se spojily Čechy a Uhry v personální unii, a Vladislav vládl dvěma královstvím současně. Místo posílení centrální moci ale došlo k opaku – panovník musel cestovat mezi zeměmi, řešit dva dvory, dva sněmy, dvě šlechty. V Čechách se stále více prosazovala šlechta, která si vynucovala daňové úlevy, soudní pravomoci a správu královských majetků.

Vladislav II. se proslavil především svou nerozhodností – říkalo se o něm, že na každou žádost odpověděl „dobře“, aniž by cokoliv vykonal. I proto se mu přezdívalo „král Dobře“.

Dozvuky chaosu

Situace v Českém království se uklidnila jen zdánlivě. Pod povrchem doutnaly spory – náboženské, majetkové i dynastické. Vladislavův syn Ludvík Jagellonský tragicky zemřel v roce 1526 v bitvě u Moháče proti Turkům, a tím skončila jagellonská linie na českém trůně. Království se dostalo do rukou Habsburků, a začalo úplně nové období, které mělo přinést další velké zvraty.