Šumava od dávné historie po současnost – 9. díl

První polovina 20. století: Války, hranice a konec starého světa (1900–1945)

Když Šumava vstupovala do 20. století, byla stále krajem živých vesnic, pracovních lesů a pomalu rostoucí turistiky. Lidé tu žili tvrdě, ale doma. Nikdo tehdy netušil, že během pouhých čtyřiceti pěti let projdou hory událostmi, které navždy změní jejich tvář – a že rok 1945 se stane skutečnou hranicí mezi starou a novou Šumavou.

Na začátku století byla Šumava kulturně i jazykově pestrá. Většina horských oblastí byla německy mluvící, v podhůří převažovala čeština, ale všichni sdíleli stejný způsob života. Les, skromné hospodaření, sklářství, drobná řemesla a nově i turistika určovaly rytmus dní. Železnice přivážela hosty do Železné Rudy, Modravy, Srní či Kvildy a hory byly chudé, ale plné života. Každá obec měla školu, hospodu, kostel a především lidi, kteří tu měli kořeny často po staletí.

Rok 1914 zasáhl Šumavu stejně tvrdě jako zbytek monarchie. Z vesnic odcházeli muži na fronty v Haliči, Itálii i Srbsku a mnozí se už nikdy nevrátili. Válka přinesla nedostatek pracovních sil, bídu a hlad, ale také pocit, že starý svět se hroutí. Když v roce 1918 vzniklo Československo, Šumava se ocitla v novém státě, který však nebyl pro všechny samozřejmým domovem. Národnostní otázka, jež dříve spala pod povrchem, se probudila naplno a začala formovat vztahy mezi lidmi i celými obcemi.

Meziválečné období bylo na Šumavě plné rozporů. Na jedné straně pokračoval rozvoj turistiky, vznikaly nové hotely a zlepšovala se infrastruktura, na druhé straně rostla nespokojenost německého obyvatelstva, které se cítilo odstrčené v novém státě. Hospodářská krize třicátých let dopadla na horské oblasti obzvlášť tvrdě. Práce ubývalo, mladí lidé odcházeli do měst a staré jistoty se rozpadaly. Právě tady nacházely radikální myšlenky nejsilnější odezvu a politické napětí se postupně měnilo v otevřený konflikt.

Rok 1938 znamenal pro Šumavu zásadní zlom. Mnichovská dohoda přinesla připojení sudetských oblastí k nacistickému Německu a hranice se posunula hluboko do českého vnitrozemí. Pro mnoho místních Němců to byl okamžik naděje, pro české obyvatelstvo naopak čas strachu a útěku. Šumava se stala součástí Třetí říše a tím i součástí války, která brzy zachvátila celý kontinent.

Během druhé světové války měla Šumava strategický význam. Lesy sloužily jako úkryt uprchlíkům i partyzánům, hranice byla místem útěků i přísně střeženou pastí. Život v horách byl poznamenán povinnými odvody, nedostatkem potravin i strachem z udání a represí. Někteří obyvatelé kolaborovali, jiní pomáhali pronásledovaným. Hory se staly zrcadlem lidských osudů, kde se vedle sebe odehrávaly příběhy odvahy i zbabělosti, solidarity i zrady.

Na jaře roku 1945 dorazila válka do Šumavy naplno. Ústup německých jednotek, příchod americké armády na západě a Rudé armády východněji znamenaly konec nacistické moci. Zároveň to však byl i konec staré Šumavy. Rok 1945 nebyl jen osvobozením, ale také posledním rokem světa, který tu existoval po staletí. Světa vesnic plných lidí, soužití národností a pomalého horského života, který se zdál být neměnný.

První polovina dvacátého století vzala Šumavě klid starých časů, celé generace mužů padlých ve válkách i pocit jistoty a domova. Rok 1945 uzavřel jednu kapitolu dějin hor, kapitolu, v níž byla Šumava především místem života. Od této chvíle se začne psát jiný příběh. Příběh, který už nebude jen o válce, ale o odsunu, prázdných vesnic a krajině, která zůstala, i když z ní lidé mizeli.