Petr Dosoudil "Dostál" 
Foto: AI
Osmdesátky: Když socialistické podsvětí zbohatlo na nedostatku
Rok 1982.
Praha žije dvojí život. Na ulicích putuje povinný optimismus, úsměvy z plakátů a kolektivní radost z plánů splněných na 102 %. Ale pod touhle kulisou se zrodil nejvýnosnější byznys normalizace – nedostatek. A kdo se ho naučil ovládat, ten žil jako pán.
V devadesátkách povládnou gangy s kuklami, ale osmdesátá léta měla své vlastní krále: tiché dealery, manažery skladu, mistry vrazítkového světa. A jedno jméno mezi nimi zářilo výš než ostatní.
Král oleje: Josef „Olejář“ Remeš
Remeš nebyl žádný drsňák. Vysoký, hubený, bledý úředník z podnikové správy motorových provozů. Vypadal jako člověk, který by omdléval při pohledu na krev. Jenže měl talent, který ve světě socialismu měl cenu zlata, dokázal zmizet věci ze skladu tak dokonale, že ani sklad nevěděl, že zmizely.
Začalo to nevinně.
Kanistr sem, kanistr tam. Trocha maziva, nějaký benzín do „ztrát a škod“. Jenže Remeš měl geniální systém. Vytvořil si rozsáhlou síť řidičů, strojníků a garážmistrů. Každý dostal drobné, nějaké náhradní díly, nebo – klasicky – láhev Tuzexové whisky.
Do roku 1983 už ovládal téměř třetinu černého trhu s palivy v Praze.
Kdo potřeboval benzín navíc?
Kdo chtěl topný olej pro vlastní chatu?
Kdo sháněl maziva, která v obchodech vůbec nebyla?
Všichni věděli, kam jít.
Ačkoli se říkalo, že Remeš „krade jako straka“, technicky vzato neukradl nikdy nic. Jen papíry a realita přestaly být kamarádi.
Nová kasta: skladištní baroni
Osmdesátky povýšily jeden typ člověka na malého boha – vedoucího skladu.
Ve skladech leželo všechno, co se v běžném obchodě nevidělo:
nábytek, barvy, dřevo, elektrospotřebiče, stavební materiály, koberce, erotické časopisy ze zabavených zásilek, dokonce i nedostatková vejce či maso.
„Kdo drží sklad, drží svět,“ říkalo se mezi lidmi.
Remeš to věděl. A tak svou síť rozšířil – ne silou, ne vydíráním, ale přesností a výměnou služeb. Vždy věděl, kdo má nemocnou manželku, kdo potřebuje dětské kolo, kdo shání náhradní díl na Trabanta.
Přinesl – dostal.
Zařídil – získal.
A vzájemné dlužení se brzy změnilo v neporazitelný klan, který fungoval jako firma v zemi, kde oficiálně žádné podnikání neexistovalo.
Nedostatek jako obchodní kapitál
Je těžké vysvětlit někomu, kdo nežil v socialismu, jak obrovskou moc měl člověk, který uměl „sehnat“.
Sehnat dlaždičky.
Sehnat maso.
Sehnat videorekordér.
Sehnat opravu bez pořadníku.
Sehnat auto bez čekací lhůty.
Remeš byl pánem všeho tohoto. Jeho skupina fungovala jako tiše šlapající stroj. Ztráty ve skladech se maskovaly jako přirozený úbytek či chybné evidenční kusy. To bylo tehdy běžné, ale on z toho udělal systém.
Největší zisk však nepřicházel ze samotných věcí.
Ale z informací.
Věděl, kde bude inspekce.
Kde se mění vedoucí.
Kdo půjde do důchodu.
A hlavně, kdo má přístup k velmi žádaným „speciálním zásobám“, tedy materiálu, který byl podle papírů dávno rozdělený, ale fyzicky stále ležel někde v zadní části skladů.
Tak se rodily malé impéria.
Videománie a nový zlatý důl
Rok 1985 přinesl nový fenomén – videopřehrávače a kazety.
Černý trh vybuchl.
Kazety s Rambem, pornem, hudbou nebo americkými komediemi se půjčovaly jako rukavice.
Remeš pochopil, že olej není budoucnost. Začal obchodovat s elektronikou, která se do republiky dostávala přes diplomatické kufry, námořníky a dalšími cestami.
Jeho lidi seděli v každém Tuzexu, každém skladu, každé opravně televizí.
Začal přeskupovat sítě, budovat nové kontakty s veksláky.
Z „Olejáře“ se stal „Přehrávač“.
A jeho zisky šly nahoru v takovém tempu, že i někteří estébáci začali být nervózní.
StB si všímá… a chce podíl
V roce 1986 dostal Remeš první varování.
U přechodu přes parkoviště u hotelu Praha k němu přistoupili dva muži v kabátech.
„Pane Remeši, vy máte dobré srdce. A víte, že dobré srdce potřebuje ochranu.“
Usmáli se.
„Takže budeme tak trochu spolupracovat.“
Spolupráce znamenala jedno:
deset procent zisku.
A sem tam nějaký dárek – magnetofon, francouzský koňak, nebo barevnou televizi.
Remeš chápal systém.
Vždyť ho vlastně jen kopíroval.
Tak zaplatil. A jel dál.
Pád tichého krále
Osmdesátky se blížily ke konci a s nimi i Remešova éra.
Polovina Prahy ho znala, ale nikdo o něm nemluvil nahlas.
Jenže problémy přišly z nečekaného směru.
Někdo z jeho vlastní skupiny ho udal.
Možná závist, možná strach, možná touha po jeho místě.
Podniková kontrola objevila na papírech nesrovnalosti, které už Remeš nedokázal uhladit. A tentokrát nepřišli dva tichí muži v kabátech – přišlo šetření z ústředního výboru.
V roce 1988 zmizel.
Oficiálně „přeřazen na jinou pozici“.
Neoficiálně se říkalo, že skončil v interním pracovním táboře, kde „pomáhal objasňovat ekonomické vztahy“.
Po revoluci už se neobjevil.
Možná žil v Německu, možná v Jugoslávii.
Možná skončil úplně jinak.
Epilog: Osmdesátky jako laboratoř budoucích bossů
Remeš a jemu podobní nebyli mafiáni v klasickém smyslu.
Byli to technokrati zločinu – lidé, kteří pochopili, že největší zbraní v socialistické společnosti není pistole, ale razítko, známost a nedostatek.
Z jejich sítí později vyrostly organizace, které po roce 1989 ovládly obchod s benzínem, elektronikou, auty i realitami.
Byli to tichí králové systému, který jim říkal, že všichni jsou si rovni a oni tomu nevěřili ani vteřinu.
