Procházka po lese může skončit bojem o život. Stát by měl nebezpečná místa pořádně vyznačit

Klidná procházka uprostřed stromů ve vzrostlém lese může snadno skončit bojem o holý život. Zatím naposledy se o tom o víkendu přesvědčil muž na Tachovsku, kterého brokovnicí postřelil čtyřiašedesátiletý myslivec. Zraněný muž se doplazil do nejbližší obce pro pomoc. Myslivec si svou fatální chybu uvědomil příliš pozdě. Přidal se tak do dlouhé řady svých kolegů, kteří místo zvěře trefili člověka. Nejde tak o ojedinělé selhání jednotlivce, ale systémový problém, který musí stát bezodkladně řešit.

Deštivé počasí posledních dnů láká do lesů za houbami obrovské množství lidí. Ti všichni jsou vystavení doslova smrtelnému nebezpečí. Nedaleko nich se totiž pohybují těžce ozbrojení muži připravení vystřelit na cokoliv, co se hýbe. Do lesa na procházku vyrážím poměrně často a mnohokrát se mi stalo, že se najednou z ničeho nic začalo v blízkém okolí střílet. Jakmile zaslechnu výstřely, okamžitě z lesa mizím. Moc dobře si uvědomuji, jak jsou myslivci s ostře nabitými zbraněmi nebezpeční.

Stále se objevující případy postřelení kolegů myslivců nebo nic netušících návštěvníků lesa ukazují, že nejde o obyčejné selhání jednotlivce, ale systémový problém. Myslivci po každém takovém incidentu opakují mantru o tom, že se střílí jen na to, co bezpečně poznám. Pokud si nejsem stoprocentně jistý, zda mířím opravdu na zvíře, tak spoušť nezmáčknu. Tento přístup spoléhající na zodpovědnost každého jednotlivého myslivce evidentně nefunguje. Jinak by lidi z lesa nemusely odvážet sanitky.

Nebezpečnou zbraň a možnost střílet z ní by měli mít jen odpovědní jedinci, kteří nepotřebují střílet na všechno, co se v lese pohne. V tomhle jde o jasné selhání celé myslivecké jednoty a systému kontroly. Myslivcovi, který postřelí člověka, zbraň do ruky jednoznačně nepatří. Kontrola by měla takového nezodpovědného jedince odhalit předem a v nejlepším případě mu neumožnit ani vystřelit. Myslivci, pokud nechtějí být stále vnímaní jako smrtelné nebezpečí pro hledače hub a lesních plodů, turisty či jiné návštěvníky lesa musí ve svém vlastním zájmu přijmout taková opatření, která lidem nebezpečné střelce včas eliminují.

Zásadní pochybení vnímám také na straně státu, který by měl být aktivnější v předcházení krizových situací. Nebezpečí střetu s ozbrojeným myslivcem by se dalo poměrně účinně předejít tím, že by lidé vstupující do lesa lépe věděli, že se v jejich okolí může střílet. Myslivci sice mají povinnost o konání honů informovat, ale kdo čte úřední desky obcí? Stejně tak nikdy nedokáží ani označit všechny přístupové cesty do míst, kde se zrovna pohybují.

Účinnějším řešením by byl vznik celostátní databáze, kam by měli myslivci povinnost s dostatečným předstihem hlásit všechny hony a lov zvířat. Pokud by svůj záměr nenahlásili, nemohli by se vydat na lov. Přístup do této databáze by měl každý, takže by se před vstupem do lesa mohl jednoduše podívat, zda v něm zrovna neřádí myslivci. Tím by se riziko, že si z lesa místo hřibů odnesu pár broků v zádech, výrazně eliminovalo.

V jednadvacátém století není ani problém vytvořit aplikaci pro chytré telefony, která by na základě sdílení aktuální polohy majitele mobilu sama aktivně upozornila na to, že vstupuje do nebezpečné oblasti, kde zrovna probíhá hon a létají střely a broky. Návštěvník lesa by tak ani nemusel aktivně hledat, kde zrovna myslivci střílí.

Apeluji proto na zodpovědné úřady, aby jednak zpřísnili testy myslivců před tím, než jim svěří do rukou zbraň a možnost střílet s ní v lese. Zároveň také připravit výše zmíněnou aplikaci, která umožní jednoduše a rychle zjistit, kde se aktuálně zrovna střílí. Obojí výrazně zvýší bezpečí návštěvníků lesů, kteří do nich nebudou chodit se strachem, že se už domů nevrátí.