Cesta malého Alexe k lepšímu životu

Schopnost kmenových buněk regenerovat tkáně a obnovovat funkce organismu přináší nové možnosti tam, kde klasická léčba často nestačí. Příběh malého Alexe ze Slovenska, kterému byl diagnostikován Aspergerův syndrom, je jedním z mnoha důkazů, že kmenové buňky obsažené v pupečníkové krvi dokážou změnit či zlepšit kvalitu života. Když se malý Alex narodil, nic nenasvědčovalo tomu, že jeho život bude od samého začátku tak náročný. Přišel na svět císařským řezem, po komplikovaném porodu. Už jako novorozence ho trápila vážná infekce, která si vyžádala intenzivní antibiotickou léčbu. Ale skutečné výzvy začaly až později.

„Pamatuji si, když se Alex narodil. Byl to ten nejkrásnější moment našeho života, ale ani ve snu by mě nenapadlo, jak náročný boj nás čeká,“ začíná svůj příběh Monika, máma malého Alexe. Alex se narodil jako zdravé dítě, ale komplikace při porodu a následná infekce způsobily, že musel být léčen kombinací silných antibiotik (kombinací ampicilinu a gentamicinu). „Netušili jsme, že kombinace léků, které mu podaly, může mít u novorozenců několik vedlejších účinků, které se mohou projevit až později,“ vzpomíná Monika a dodává: „Už od prvních dnů byl Alex neklidný, plačtivý, měl problémy se spánkem i příjmem potravy, trápil ho reflux a koliky“.

Jako miminko se vyvíjel jako jiné děti – smál se, hrál si, těšil se z přítomnosti rodiny. Když mu bylo asi rok, rodiče si všimli, že se jeho chování mění. „Začal být nervózní, křičel, házel se o zem a bil si hlavičku, když se mu něco nelíbilo. Znepokojovalo nás to, ale okolí nás přesvědčovalo, že je to jen období vzdoru,“ říká Monika.

První varovné signály a diagnóza

Situace se ještě více zhoršila v 15.měsíci, kdy se Alexův vývoj jako by zastavil. Přestal mluvit a nerozuměl, co od něj rodiče chtějí. Měl slabý oční kontakt, nereagoval na jméno a jeho chování bylo často nepředvídatelné. „Nejvíce nás znepokojovaly jeho rituály. Na procházce musel jet stejnou trasou, kontroloval obsah každé odpadkové nádoby, počítal sloupy na plotě. Neuměl si hrát s hračkami, točil kolečky na autíčkách nebo jinými předměty. Měl strach z hlasitých zvuků, jako byl vysavač, mixér či fén a pokud jsme narušili jeho rituály, dostal prudký záchvat,“ popisuje Monika.

Navzdory svým odborným znalostem z oblasti pedagogiky měla Monika pocit, že jí nikdo nevěří. „Lékaři nás ujišťovali, že je všechno v pořádku, okolí nás obviňovalo, že si vymýšlíme diagnózy, že ho nezvládáme. Ale já jsem cítila, že něco není v pořádku,“ přiznává. Zlom nastal, když Alex jako tříletý nastoupil do školky. Učitelky si všimly, že nekomunikuje s dětmi, nezapojuje se do aktivit a vyhýbá se kolektivu. Po sérii vyšetření přišla diagnóza: Aspergerův syndrom. „Byla to úleva, ale zároveň začátek nové kapitoly. Věděli jsme, že musíme jednat, aby měl Alex šanci na plnohodnotný život,“ říká Monika.

Diagnóza – Aspergerův syndrom

Kromě hlavní diagnózy Aspergerova syndromu Alexovi diagnostikovali i několik dalších problémů. Zjistili mu alergii na bílkovinu kravského mléka, vejce, jablka i histaminovou intoleranci a SIBO, což znamená, že v jeho střevě probíhal silný zánětlivý proces. Kromě toho měl opožděný vývoj řeči, narušenou komunikační schopnost, dyzartrii, dyspraxii, používal echolálie a měl oslabené porozumění řeči. Trápila ho i snížená pozornost, hypermobilita kloubů, ploché nohy, vpadlé kotníky a kolínka do X.

„Věděli jsme, že musíme jednat, aby se Alex dokázal zařadit do běžného života,“ říká Monika. Alex začal absolvovat různé terapie – od logopedie přes arteterapii po fyzioterapii. Navzdory počátečnímu viditelnému pokroku přišel regres. „Odrazu odmítal terapie, terapeuty, začal se sebepoškozovat, měl záchvaty hněvu. Museli jsme začít znovu,“ říká jeho máma.

Světýlko naděje – podání pupečníkové krve

Rodiče se rozhodli pro odvážný krok – léčbu pomocí pupečníkové krve. V březnu 2022 Alex absolvoval aplikaci buněk. „Neměli jsme velká očekávání, ale chtěli jsme zkusit všechno, co mu může pomoci. Bylo nám řečeno, že pokroky bývají individuální a že pokud chceme buňky co nejvíce podpořit, musíme v nejbližším období zabojovat, neboť po podání pupečníkové krve je výrazně zvýšená schopnost mozku učit se,“ říká Monika. „A my jsme opravdu zabojovali a buňky jsme podpořili různými terapiemi,“ dodává.

Zlepšení přišlo téměř okamžitě. „Už po pár dnech spal lépe. Potom nastoupilo tzv. terapeutické zhoršení, což je podle odborníků dobrý znak. Postupně se zlepšila jemná i hrubá motorika, začal kreslit, vybarvovat, povídat složitější věty, i hrát si s dětmi. Dokonce ustoupily alergie a záněty ve střevě,“ s radostí dodává Monika. Alex se naučil kreslit, hrát si na prolézačkách, začal používat složité věty a zlepšil se jeho kontakt s dětmi. „Konečně začal povídat o svých emocích, dokázal pochopit pocity druhých a začal si hledat kamarády,“ vyjmenovává Monika. Změny nebyly jen v jeho chování, ale také v jeho zdraví. Ustoupily alergie, zlepšilo se trávení a celková imunita. Pokroky se začaly objevovat už necelé pololetí po léčbě.

Velké pokroky a nové výzvy

Dnes, dva a půl roku po podání pupečníkové krve, Alexův příběh inspiruje. Jeho pokroky ukazují, jak obrovský potenciál má léčba pupečníkovou krví. Příběh malého Alexe je důkazem, že moderní medicína může být klíčem k řešením, která mění životy. Díky odvaze jeho rodičů, jejich neúnavnému hledání možností a podpoře odborníků dnes Alex činí pokroky, které dříve vypadaly jako nedosažitelné. Jak říká máma Monika: „Nikdy se nevzdávejte. Máte-li pocit, že něco není v pořádku, bojujte za své dítě. Stojí to za to.“