Rozhovor s Františkem Niedlem u příležitosti vydání druhého dílu historické ságy o baronu Trenckovi

V první části historické série Františka Niedla Baron Trenck, která vyšla v květnu letošního roku, se čtenáři dostanou, alespoň podle podtitulu, až na hranici pekel. Kam se, pane Niedle, dostanou čtenáři v části druhé nazvané Panduři, která se má objevit na pultech knihkupectví koncem října?

 

Dalo by se říct, že dostat se na hranici pekel je vlastně nejzazší mez, kam člověk může dojít. Je ale také možné, že žádná hranice neexistuje. Panduři si za nepředstavitelných ztrát vybudovali pověst nelítostných bojovníků a vrahů. Mnohdy stáli po předešlých bojích oslabeni i proti osminásobné přesile. A baron von Trenck dokázal s několika sty muži zvítězit tam, kde by k něčemu takovému byly třeba celé pluky. Rakousko-Uhersko bylo nepřáteli obklíčeno ze všech stran. Na hranicích čekali Francouzi, Bavoři, ale především militantní Fridrich II. Mnohdy dokonce hrozilo, že se mocnářství Marie Terezie zcela rozpadne. Bojovalo se na všech stranách a baron Trenck byl posílán se svými pandury všude tam, kde byla situace nejhorší. Od Slezska přes Bavorsko, Horní Rakousko až po válčiště na Rýnu. A díky mimořádnému nasazení i velkým obětem dokázal vítězit. To vše, ale i mnoho jiného, je obsahem druhého dílu trilogie: Baron Trenck – panduři.

 

Proč jste si vybral jako hrdinu právě Barona Trencka?

 

On si spíše vybral mne. Poprvé jsem se s ním setkal v roce 1974 v Brně v kryptě kapucínského kláštera. Problém byl v tom, že jsme si moc nepopovídali, jelikož on byl v té době už zhruba dvě a čtvrt století mrtvý a přítomen byl už pouze jako mumie. Přesto na mne zapůsobil zvláštní přitažlivostí. Čas od času jsem se k jeho postavě vracel a zjišťoval o tomto pozoruhodném muži víc. Kromě krutého válečníka přede mnou vyvstával obraz mimořádně nadaného člověka, který ovládal několik jazyků, byl znalcem anglické literatury, hrál na housle, výborně tančil, dokázal i milovat, a pokud se zrovna nezabýval souboji nebo zabíjením nepřátel, byl lvem vídeňských salonů.

Kdo vlastně byli panduři?

 

Z větší části se jednalo o obyvatele Slavonie v Chorvatsku, ale i o Bosňáky, Srby, Makedonce, Maďary, dokonce i Turky a další národnosti. Byli to lidé z okraje společnosti. Vojenští zběhové, lupiči, vrazi, kteří se mnohdy před oprátkou zachránili tím, že se přidali právě k pandurům. Ale jednalo se i o obyčejné muže, kteří neměli jinou životní perspektivu. Trenck z nich sestavil na vlastní náklady sbor a nabídl své služby Marii Terezii. Panduři věděli, že život většiny z nich bude krátký, a tak se podle toho také chovali. Jako by každý den byl tím posledním.

 

Podíval jste se někdy na místa spojená s Trenckovým dobrodružným životem? Třeba do Slavonie?

 

Ne, ve Slavonii jsem nebyl, ale v mnoha ostatních místech spojených s Trenckovým životem ano. A on dokonce přišel do míst spojených s mým životem. V současné době píši závěrečnou část trilogie Baron Trenck – smlouva se smrtihlavem, ve které Trenck dostává mimo jiné za úkol obsadit se svými pandury Hlubokou nad Vltavou a České Budějovice. Hlubokou obsadil osvědčenou taktikou, kdy dal obráncům na výběr: buď se mohli vzdát a pak bez ztráty životů opustit pozice, nebo klást odpor a být nemilosrdně zmasakrováni. Hluboká se vzdala. Budějovice, které leží zhruba deset kilometrů proti proudu Vltavy, však byly mnohem větším oříškem. A tak se musel Trenck uchýlit ke lsti v podobě nočního přepadu. Na setmění si počkal v půli cesty ve vesnici Bavorovice. Z třeboňského archivu mám kupní listinu, v níž je uvedeno, že moji předci zakoupili ve vsi Bavorovice grunt v roce 1685. Tudíž jsme v ní byli v době, kdy tam zavítal Trenck, zhruba ve třetí generaci. Ani se nesnažím domyslet, jak takové setkání dopadlo. 

 

Jak dlouho se již věnujete historické próze?

 

Asi pětadvacet let.

 

Patrně máte rád historii a historické romány. Které patří mezi vaše oblíbené?

 

Především ty, které se týkají středověku. Z českých dějin je to zvlášť doba lucemburská. A pak mám rád samozřejmě Anglii, zejména období do nájezdů vikingů a ještě dále do minulosti, kdy byla její větší část obsazena Římany. V posledních letech mne čím dál víc fascinuje celé římské období.

Můžete nám představit některé ze svých dříve napsaných knih? A kolik jste jich vlastně napsal?

 

Napsal jsem jich sedmatřicet a všechny zároveň vyšly jako audioknihy. I když píšu hlavně historické romány, věnuji se i jiným žánrům. Kromě válečných románů jsou to například detektivní thrillery, u nichž si, jak říkám, odpočinu. Historický román je náročný, pokud ho chcete napsat poctivě. Já si svých čtenářů velmi vážím a považoval bych za neslušné urážet je nějakým povrchním čtením.

 

Kde hledáte inspiraci pro svoje příběhy?

 

Inspirace mám víc, než stačím do smrti zpracovat. Psaní je pro mne vzrušujícím dobrodružstvím, kdy vstupuji se svými hrdiny do děje a vše s nimi prožívám. Zřejmě proto bývám po dokončení většiny románů tak zničený.

 

Která období našich dějin jsou pro vás obzvlášť fascinující?

 

Především ta, kdy jsme měli svébytnou státnost. Tedy především mám na mysli dobu přemyslovskou a lucemburskou. I proto jsem román o Trenckovi tak dlouho odkládal, jelikož se jednalo o období Rakouska-Uherska, které nepovažuji pro naši státnost zrovna za nejsvébytnější.

 

Na čem právě pracujete?

 

Jak už jsem zmínil výše, pracuji na třetí části trilogie o Trenckovi. A zároveň připravuji román pod názvem Bastard, ve kterém se vracím právě do mé oblíbené lucemburské doby.

 

Jak jste prožil léto?

 

Z mého pohledu bylo příliš horké, takže jsem ho trávil především u vody, na plachetnici na Lipně, trochu jsem hobloval motorku a před pár dny jsem se vrátil z Jadranu, kde jsem na plachetnici objížděl Dalmatské ostrovy. Romány se mi píší nejlépe, když je škaredé počasí.