Petr Dosoudil "Dostál" 
Foto: AI
Veksláci: Zlaté řetězy, bony a stín u Tuzexu
Rok 1984.
Před obchody Tuzex se jako každý den shromažďují lidé, kteří touží po maličké ochutnávce západního světa. Nechodí sem kvůli tomu, co visí ve výloze. To už je dávno pryč, mnohdy ještě předtím, než to tam zaměstnanci vůbec dopraví. Sem se chodí kvůli naději, že se konečně objeví někdo, kdo umí „zařídit“. A ta naděje má podobu muže s koženou bundou, příliš tlustým zlatým řetězem a věčně podezíravým pohledem. Vekslák. Postava, která patřila k pozdnímu socialismu stejně pevně jako fronty na maso či věčné opravy všeho, co nikdy nefungovalo.
A mezi nimi jeden, který přerostl všechny ostatní: Láďa „Bony“ Kadlec.
Král, který se narodil z nedostatku
Kadlec nepocházel z ničeho výjimečného. Ještě na začátku sedmdesátých let byl obyčejným pomocným kuchařem v závodní jídelně. Těžká práce, ušmudlaný plášť, nízký plat, žádná vyhlídka. Jenže zatímco jiní brblali a odcházeli na pivo, Kadlec si všímal lidí. Měl neobvyklou schopnost, dokázal odhadnout, kdo co shání, kdo je v nouzi a kdo má něco, co druzí chtějí. A nejcennějším artiklem té doby byla zvláštní papírová měna, která se blýskala víc než zlaté řetězy. Bony.
Bony otevíraly svět, který byl běžným lidem zapovězený. Lidé za ně mohli koupit džíny Levi’s, japonské digitální hodinky, francouzské parfémy nebo barevnou televizi dovezenou ze Západního Německa. Nešlo jen o zboží samotné, šlo o pocit. O víru, že je možné ochutnat něco, co běžná realita normalizační šedi nenabízela. A Kadlec si uvědomil, že ten, kdo dokáže sehnat bony, drží v rukou sílu, o které se v socialistických učebnicích vůbec nepsalo.
Síť, která fungovala lépe než banka
Kadlec začal stát u Tuzexu na Příkopech. Zpočátku byl jen jedním z mnoha, ale brzy se ukázalo, že není jako ostatní. Měl neuvěřitelnou paměť. Pamatoval si tváře, místa, drobnosti, kdo má nemocné dítě, kdo se chystá do ciziny, kdo touží po džínách a kdo by rád koupil parfém pro milenku. A protože jeho pověst rostla, začali si k němu nacházet cestu lidé napříč celou společností. Řidiči autobusů, úředníci, letušky ČSA, zahraniční studenti, sportovci vracející se z turnajů, ale i ti, kteří měli u pasu legitimaci s malým erbem.
Jeho síť postupně narostla do rozměrů malého finančního impéria. Lidé mu drželi depozity, jiní stáli na pravidelných místech jako jeho oči a uši. Přepočítávání kurzů probíhalo rychleji než na kalkulačkách a informace o tom, co se objeví v Tuzexu, k němu dorážely dřív než k vedoucímu obchodu. To nebyl pouliční kšeft, byla to dobře řízená instituce, která fungovala čistěji než cokoliv, co kdy prošlo rukama státního podniku.
StB – nepřítel i spojenec v jednom
Státní bezpečnost žila v paradoxu. Oficiálně byla odhodlaná proti vekslákům bojovat, protože tito muži představovali narušení socialistického pořádku. Neoficiálně však jejich existence vyhovovala všem. A mnozí příslušníci StB se k nim chovali jako ke svým soukromým obchodníkům.
Kadlec se do jedné takové spolupráce dostal téměř náhodou. Jednoho dne k němu přistoupil muž v kabátu, který se ani nesnažil skrývat, kdo je. „Láďo, když budeš chytrej, nebudeš mít problém,“ řekl mu tiše. A Kadlec dobře věděl, co tato slova znamenají. Poplatek. Pro státní bezpečnost to byla jen další položka do neoficiálního rozpočtu. Pro něj vstup do vyšší ligy, kde ho nikdo jen tak neodstraní.
Zaplatil. A jeho síť rostla dál.
Rok, kdy se stal legendou
Rok 1987 byl pro Kadlece vrcholem. Zboží z Tuzexu přibývalo, lidé začínali být odvážnější, toužili po věcech, které dříve ani neznali. Když se objevily digitální hodinky Casio, strhla se menší hysterie. Na džíny Wrangler se čekalo hodiny. Všichni chtěli videorekordéry Sharp, i když většina z nich ani nevěděla, jak se s nimi zachází.
A Kadlec? Ten vše jen pozoroval s mírným úsměvem. Jezdil po Praze ve svém dovezeném Audi 100, bydlel ve vlastním bytě, což bylo tehdy něco jako mít menší palác, a pohyboval se mezi diplomaty, sportovci i umělci. V socialistickém Československu se z něj stal muž, který měl všechno, co lidé chtěli, a navíc měl moc říct: „Zítra to bude, přijď si pro to.“
Zrada z nečekaného místa
Velká impéria většinou nepoloží nepřítel, ale někdo zevnitř. A Kadlec doplatil přesně na tohle.
Jeden z jeho mladých kurýrů, příliš sebevědomý a příliš hloupý, začal obchodovat s bonama potají, mimo Kadlecovu síť. Doufal, že si vybuduje vlastní jméno. Netušil, jak pevně je pražská scéna propojená. Když se Kadlec o jeho krocích dozvěděl, okamžitě ho vyhodil. Ale mladík v sobě choval výbušnou směs uražené pýchy a strachu.
A tak zamířil rovnou na SNB.
Kadlec byl zatčen přímo při běžné směně. Žádné drama, žádná honička. Jen ruce za záda, krátká věta: „Půjdete s námi.“
Ticho za mřížemi
Vyšetřovatelé doufali, že Kadlec promluví, rozkryje celou síť a státní aparát bude moci slavnostně oznámit, že svrhl jeden z největších nelegálních byznysů republiky. Ale on neřekl jediné jméno. Mlčel první den, druhý den, první týden, celý měsíc.
Nakonec byli nuceni spokojit se s klasikou: „nedovolené podnikání a spekulace“. Trest osmnáct měsíců. Ven se dostal po devíti.
A když vyšel, svět už nebyl stejný.
Revoluce jako konec jedné éry
V roce 1989 padl režim a s ním zmizelo vše, na čem Kadlec vybudoval svou moc. Tuzex ztratil význam. Bony přestaly existovat. A zázračné zboží se najednou prodávalo v obchodech nebo na trzích.
Kadlec se pokoušel podnikat – provozoval směnárnu, zkoušel cestovní kancelář, později koketoval s hazardem. Ale v novém světě už nebyl králem. Bylo to, jako kdyby fotbalový brankář, který celý život chytal trestné kopy, měl najednou běhat maraton.
Nakonec se stáhl. Usadil se v malém domku u Benešova, kde prý dodnes zahradničí, kouří levné cigarety a sleduje, jak kolem něj mizí svět, který ho kdysi udělal legendou.
Epilog
Veksláci jsou dnes často vzpomínáni s úsměvem – kvůli jejich zlatým řetězům, koženým bundám nebo teatrálním gestům. Ale pravda je jiná. Byli to první lidé, kteří pochopili, jak funguje skutečný obchod. První podnikatelé v zemi, která podnikání zakazovala. První, kdo vydělával na tom, že lidé nechtěli privilegia, ale obyčejné věci, které jinde ležely v regálech.
A právě z jejich šedé zóny vyrostly struktury, které po roce 1989 ovládly benzin, auta, trhy i ulice.
Doba veksláků skončila.
Ale doba lidí, kteří dokážou „sehnat“, trvá dál.
