Petr Dosoudil "Dostál" 
Foto: Pixabay
17. století: Oheň hutí a těžké roky po válce
Sedmnácté století dopadlo na Šumavu jako dlouhý, nevyzpytatelný stín. Velká vojska tudy neprocházela v tisících, ale menší tlupy vojáků byly horší než armáda. Objevovaly se nečekaně, hladové, nervózní a připravené vzít všechno, co jim přišlo pod ruku. Vesnice se naučily žít s tím, že když někdo zahlédl uniformu, nezáleželo na tom, čí byla. Nebezpečí bylo stejné.
Lidé zakopávali zásoby do země, ukrývali jídlo do dutých stromů, do jam vyložených prkny. Kdo měl trochu špeku nebo obilí navíc, ten si je schoval, jako kdyby schovával vlastní život. Nejhorší nebyl hluk války, ale nejistota: člověk si nikdy nebyl jistý, co bude ráno ještě jeho.
Po skončení válčení se čekalo, že přijde úleva, ale na Šumavu dorazilo spíš další utažení. Panství začala sepisovat nové knihy, měřit lesy, vyměřovat hranice. Dřevo se stalo hlavním bohatstvím a s ním přišla i tvrdší robota. Hory, které dřív dávaly pocit volnosti, se najednou měnily v přesně rozparcelovaný majetek. Kdo žil na samotě, ten poznal, že ani nejhlubší les není dost hluboký, aby se před vrchností skryl.
V těchto letech ale v lesích vznikalo něco, co dalo Šumavě nový rytmus: sklářské hutě. Nebyla to jen jedna nebo dvě, ale celý pás ohnivých ostrovů uprostřed tmy. U Vchynic-Tetova pracovali skláři na tabulovém skle a jejich pec byla slyšet i vidět na dálku. V Prášilech dýmala Hůrka, tehdy jedno z nejdůležitějších sklářských míst v celém širokém kraji. Nedaleko se později vybudovala další sklářská osada, které lidé začali říkat Nová Hůrka, zatímco starší místo ve svahu zůstalo známé jako Stará Hůrka. U Debrníku vznikly hutě napojené na bavorskou jemnou tradici, v okolí Železné Rudy se rozvíjela řemeslná centra, která později proslavila celé rody. Na Javoří Pile, v jednom z nejodlehlejších koutů Šumavy, pracovali skláři s dřevem, které tam museli svážet koňmi po úzkých stezkách. A v Rejštejně nebo Srní hořely pece, kolem nichž se točilo celé denní i noční dění.
Každá huť byla malým světem. V zimě, kdy se chalupy propadaly tichým mrazem, se u pecí žilo, jako kdyby tam byl jiný roční čas – teplo, světlo, hluk a dřina. Skláři byli na tehdejší poměry svobodnější než sedláci. Hutě se stěhovaly podle lesa, a tak se život řídil nejen prací, ale i ohněm. Když les kolem došel, huť prostě zmizela dál do hor a za pár měsíců po ní zůstala jen polorozpadlá pec a hromada střepů.
S válkou a poválečnou bídou zmizelo mnoho lidí i z vesnic. Jedni odešli za prací do hutí, druzí se stali uhlíři nebo dřevorubci putujícími od panství k panství. A pak byli tací, kteří prostě zmizeli v lese, protože už neměli kam jinam jít. Některé vesnice si šeptaly jména mužů, kteří občas přepadli kupce nebo sběrače pryskyřice na cestách. Nebyli to zbojníci z románů, ale zoufalí lidé, kteří ztratili všechno, a v lesích se snažili přežít, jak se dalo.
Rekatolizace do hor také dorazila, ale její průběh nebyl tak dramatický jako ve městech. Kněží přinášeli nová nařízení i nové obrazy svatých, ale lidé si dál drželi své staré způsoby. Když měl někdo zlé sny, pokropil práh vodou z pramene. Když v chalupě leželo nemocné dítě, šlo se vedle svíčky i pro léčivou bylinu. V zimě se dělala ochranná znamení na trám, a nikdo se tím netajil. Kněz to viděl, ale málokdy s tím něco dělal. Šumava měla svůj vlastní rozum a ten byl starší než všechny výnosy.
Sedmnácté století neskončilo v horách klidem. Kraj byl unavený. Lesy se tenčily, protože hutě potřebovaly palivo. Lidé byli vyčerpaní robotou, která se neustále zvyšovala. Vesnice ztrácely mladé, kteří odcházeli do hutí nebo mizeli v lesích. Panství žádalo víc práce a více dřeva, než mohly hory unést.
A přesto se stal jeden zásadní posun: Šumava se začala měnit v kraj, který už nebyl opuštěnou hranicí světa, ale místem, o které měl zájem každý – panství, církev, skláři, dřevaři, kupci i vojáci. Ticho hor už nebylo jen tichým tichem přírody. Bylo to ticho, ve kterém člověk slyšel, že se blíží další změny.
A tentokrát to nebyla ozvěna války, ale začátek nové doby, která Šumavu promění rychleji, než si tehdy kdo dokázal představit.
Zdroj: Redakce
„Pokud máte osobní příběh ze Šumavy, napište nám! Na závěr naší série příběhů vybereme ty nejzajímavější a zveřejníme je.“ – Petr.d@life4you.cz
