V pracovních táborech Třetí říše se odehrávaly hrůzy, které si dnes ani nedokážeme představit. V dnešní době už mnoho těch, kteří přežili holocaust, nemůže vydávat osobní svědectví, a tak se o největší genocidě Židů (a dalších menšin) v moderních dějinách dozvídáme jen zprostředkovaně. Mimo jiné i díky odvážným lidem, kteří dokumentovali situaci v Mauthausenu.
Tito lidé chtěli nejen přežít, ale zároveň i ukázat světu, co se v německých koncentračních táborech skutečně dělo. Důkazy z Mauthausenu jsou výmluvné a nepopiratelné – zahrnují také přibližně dva tisíce fotografií, které byly pořizovány a ukrývány prakticky po celou dobu 2. sv. války. Hrstka neohrožených riskovala své životy, aby se další generace dozvěděly něco, co už se nikdy nesmí opakovat.
Mauthausen byla do roku 1938 obyčejná, byť malebná vesnička nedaleko rakouského Linze. V roce 1938 zde byl založen první koncentrační tábor mimo území Německa. Jeho účelem bylo upracovat tamní vězně k smrti. A žulové lomy nad Mauthausenem byly pro tento ďábelský plán přímo ideální. Od pěti hodin ráno do sedmi do večera zde lidé odsouzení k smrti tahali kameny a mnoho z nich tak zemřelo na vyčerpání, vyhladovění a různé nemoci.
Důvody odsouzení k smrti přitom mohly být různé – od sexuální orientace přes politické názory až po etnický původ. Kdo nezemřel kvůli těžké práci, mohl se stát obětí experimentů, být popraven nebo poslán do plynové komory.
Odvážný plán pořizovat fotografie toho, co se skutečně dělo v koncentračních táborech, se zrodil v hlavě Španěla jménem Francisco Boix. Tento veterán španělské občanské války byl do Mauthausenu poslán ve svých 20 letech, a protože měl už tehdy několikaleté zkušenosti s fotografováním, byl vedením tábora naverbován za účelem propagandy. Měl zkrátka fotit snímky, které by veřejnost udržovaly ve falešných představách o tom, jak to v Mauthausenu i jinde chodí.
Jeho úkolem bylo kromě aranžování scén, které by ukázaly, jak je to v koncentračních táborech „pěkné“, také vytvářet snímky mrtvých vězňů, které by ostatním dodaly falešnou představu o příčině smrti. Zatímco některý vězeň mohl být sadistickým dozorcem zastřelen jen tak, pro zábavu, bylo Boixovou úlohou vytvořit fotografii, která by sloužila jako důkaz, že byl tento člověk zastřelen na útěku nebo spáchal sebevraždu.
Mladý Španěl se ale v průběhu času dostal k mnoha zásadním negativům, které mohly sloužit v neprospěch nacistických mocipánů. A věděl, že s tím musí něco dělat. Proto společně s dalšími Španěly v táboře vytvořili hnutí odporu. Boix začal negativy z laboratoře pašovat a společně s ostatními si snímky zašívali do oblečení nebo je ukrývali všude možně, třeba do okenních rámů. Tajná operace trvala dva roky.
V roce 1944 se Němci stahovali ze všech front, a i k mauthausenským vězňům se začaly dostávat zprávy, že válečná karta obrací. V tu chvíli však lidé zodpovědní za chod tábora začali ničit všechny důkazy, které by je na konci války mohly usvědčit z válečných zločinů. Proto skupina odbojářů musela najít způsob, jak negativy propašovat z tábora dříve, než budou zničeny. A v tom jim mohla pomoci jedině místní žena z vesničky Mauthausen, kterou náhodou potkali v žulových lomech…
Příběh odvážných vězňů, kteří chtěli světu ukázat zvěrstva nacistického řádění v celé jejich nahotě, i když přitom riskovali život, můžete vidět exkluzivně na kanále Viasat History v dokumentu Odboj v Mauthausenu, který bude odvysílán při příležitosti Mezinárodního dne vzpomínky obětí holokaustu ve čtvrtek 27. ledna ve 21:55.
