Markéta Pavelková 
Foto: Divadlo v Řeznické
Inscenace věnovaná současným šedesátníkům, jejich dětem, ale v zásadě všem, kteří řeší každodenní banální vztahové zákruty. Základní premisa se točí kolem páru Františka a Milušky, který neprochází nijak zásadní krizí, ale dlí už nějakou dobu v partnerském stereotypu. Nedá se ovšem říci, že by jim tento fakt nějak zásadně vadil. Jeden malý problém jim občas způsobuje vzájemné napětí, přes které se pokouší přenést i s pomoci syna Daníka, věčného studenta medicíny, který stále sdílí s rodiči bydlení. Nebudeme prozrazovat problém, ani cestu k jeho vyřešení. Jen snad, že to co, se nám zprvu zdá malé a nicotné může vyrůst nebo i přerůst v něco obrovského a zásadního. A s něčím takovým nám může pomoct třeba i taková osobnost jakou je Sophia Loren.
Banální, až primitivní zápletka, jako vystřižená z anekdoty je nabouraná magickým setkáním s příměsí absurdity. Vraťte nám Sofii Lorenovou je láskyplnou magickou komedií mísící civilní situační poetiku, dotýkající se stylově divadelní a filmové tvorby šedesátých let minulého století v Československu s italským neorealismem, který měl v těchto letech také svůj vrchol. Zásadní hereckou osobností tohoto období byla právě zmíněná Sophia Loren, hvězda italského filmu a ikona jedné hudební éry. Součástí inscenace budou tedy nejslavnější písně slavné italské umělkyně v živé interpretaci naší Sophie Loren, Dagmar Zázvůrkové.
– „Když jsme se do sebe zamilovali, říkal jsem ti, že jsi tak heboučká, voňavá
a měkkoučká jako ten nejkrásnější mešík v lese, do kterého jsem se nořil a nořil.
A tak vznikla Měchulka z mojí obrovské lásky k tobě. A nořím se stále.“
– „Nenoříš!“
– „Nořím. Nevím proč to říkáš.“
Stereotyp jako forma soužití. Stereotypní fungování v manželství má tendenci postihnout téměř každý pár. Některým to vadí a vědomě ho koření různými způsoby, adrenalinovými koníčky, cestováním, kulturou, sexuálními experimenty… Ideální je, pokud pár nabourává stereotypy společně, mnohdy jde ovšem o sólové akce, které nejsou vždy partnersky ideální. Existují ovšem páry, kterým stereotyp vyhovuje, spatřují v něm bezpečí a klid, který ve svém věku kvitují. Nenabourávají ho tedy vědomě, z obavy, že v něm zatuhnou, ale přirozeně, drobným, každodenním fungováním. Občas ale, tak jako u naší Milušky a Františka vstoupí mezi letitý pár impuls, který dokáže vše rozbourat.
Všichni známe klasické repliky: „Podívej na Luboše, byl s Janou 30 let a uteče s mladou. Úplně zblbnul!“ – „Ty jo, vidělas Zdenu? Si asi myslí, že jí je dvacet. Co ta si na sebe dokáže oblíct.“ – „Tak on si na stará kolena koupí motorku, blázen.“ – „Přece mi neruplo v bedně, abych chodila skákat na parket s mladýma.“ Vystoupit ze stereotypu může být pro mnohé záchrana, ale zároveň nemusí být nutně závadou v něm přirozeně setrvávat. Hlavní je žít, vnímat se a neustále se vyvíjet. Hra Vraťte nám Sofii Lorenovou je láskyplnou něžnou sondou do soužití páru v pokročilém věku a přirozeně vypovídá
o tom, že život jde pořád dál.
Klára Formanová
Je dcerou spisovatele a politického vězně Jiřího Stránského a akademické architektky Jitky (Balíkové) Stránské. Absolvovala FAMU – katedra scénaristiky
a dramaturgie.
V roce 2005 vystoupila v 13. komnatě Evy Holubové a následně si udělala dva výcvikové kurzy v oblasti adiktologie. Do roku 2013 pracovala jako koterapeut a art terapeut pro závislé ženy. Z toho dva roky pracovala v Bohnické léčebně a poté v centru pomoci v Řepích.
Spolupracovala s dokumentaristkou Theodorou Remundovou na šestidílném cyklu pro ČT – „Když v tom jedou ženy”. S Theodorou Remundovou spolupracovala i na dvoudílném dokumentu “Moje století” nebo celovečerním dokumentu “Janžurka”.
V roce 2019 spolupracovala na úpravě divadelní hry „Játra“– Jiří Stránský – pro Dejvické divadlo.
Pro Českou televizi napsala scénáře pro třídílnou miniserii podle stejnojmenné knihy „Perlorodky”, kterou napsal její otec Jiří Stránský. Knihu spisovatel napsal z dopisů, které posílal svému synovi z vězení v letech 1973 – 1975.
S režisérem Jánem Sebechlebským napsala scénář k celovečernímu filmu Tichá pošta, který měl premiéru letos v únoru.
Sophia Loren
Stále žijící 90. letá hvězda italského filmu i hudby byla svého času idolem žen i mužů. Pocházela z chudé rodiny, její maminka byla samoživitelkou. Během dospívání byla Sophia terčem posměchu pro svůj nemanželský původ i hubenou postavu, kvůli které jí přezdívali „Párátko“. Hodně času v té době tedy trávila sama v biografu, kde se rozvíjela její touha stát se úspěšnou herečkou. Ve 14 letech absolvovala soutěž krásy, díky které se dostala do Říma, kde začala pracovat coby modelka a podnikala své první herecké krůčky. Na Filmovém plátně debutovala roku 1950 a dosud poslední její film šel do kin v roce 2020. Hned dvakrát se vdávala za stejného muže, slavného filmového magnáta Carla Pontiho. Za film Horalka získala ocenění Oscar. Sophia Loren je zapsaná také jako zpěvačka, ale pro mnohé byla vždy především symbolem přirozené krásy, ctižádosti a svobodomyslnosti.
