Markéta Pavelková 
Filémón a Baucis, Ariadna a Théseus, Hélios a Faëthón, Ífis, Amor či Marsyás… Římský básník Publius Ovidius Naso učinil ve 2. roce n. l. něco neobyčejně impozantního: shromáždil klíčová mytologická vyprávění pozvolna končící antické epochy a seřadil je do jednoho chronologického celku.
Cyklus notoricky známých příběhů od pohanské verze stvoření světa a následného souboje Titánů až po individuální osudy dobových hrdinů, bohů či polobohů, představující dnes již nejvlastnější kulturněhistorické podloží západní civilizace, má jednoho pozoruhodného společného jmenovatele – motiv proměny. Tento všudypřítomný princip bytí provází člověka od počátku věků v intencích nevyčerpatelného filozofického problému i věčné naděje. V Ovidiových nesmrtelných epických básních se nám vyjevují skrze poetická, avšak velmi konkrétní a srozumitelná podobenství proměny fyzické i metafyzické, nepatrné i zdrcující, intimní i celospolečenské a apelují na naše vnímání evropských tradic, ale i obecných způsobů hledání pravdy, vyvíjejících se v průběhu času, či zákoutí vlastní duše.
Režijní tandem SKUTR představí na jevišti Státní opery vlastní výběr z nepřeberných textů antického klasika, které v součtu čítají patnáct sbírek, aby soudobému publiku předložil imaginativní scénickou interpretaci pro 21. století. Po inscenaci Don Quijote. Pustá země pokračuje v Činohře Národního divadla v práci s autorskými narativy, které nejsou vázány pevnou zápletkou a odjakživa jsou nejpřirozenějším způsobem jeho uměleckého uvažování. Právě v případě této látky je totiž lze pokládat za takřka ideální nástroj k obnažení aktuálních významových kontextů archetypálních příběhů.
Premiéry 19. a 20. února 2026 ve Státní opeře
