Markéta Pavelková 
V brněnském CO.LABS se 13. května otevře unikátní skupinová výstava „Tragédie ženy: Krajina těla“ spojující 17 současných umělkyň a umělců a návštěvnictvu bude zpřístupněna zadarmo až do 1. září 2026. Projekt navazuje na cyklus obrazů Anny Costenoble z roku 1896, který nebyl tehdejší společností přijat a zůstal v zapomnění. Znovu se tak otevírá téma ženské zkušenosti jako krajiny těla – vrstveného pole prožitků. Výstava přináší průřez tématy, která se v různých podobách dotýkají téměř každé ženy.
Výstava Tragédie ženy: Krajina těla je součástí komplexního výstavního cyklu OTISK 2026 v prostorách kulturního centra CO.LABS v Brně. Staví na naléhavosti stejnojmenného cyklu výstav německé umělkyně Anny Costenoble, který v roce 1896 v pražském Topičově salonu vyvolal společenské pobouření. Umělkyně tehdy otevřeně zobrazila sexualitu a mateřství jako autentickou zkušenost, což bylo v patriarchálním světě nepřípustné.
„Výstava vrací hlas zapomenutému cyklu a znovu otevírá téma ženské zkušenosti jako ‚krajiny těla‘ – vrstveného pole prožitků, které se dotýkají téměř každé ženy. Současně odmítá idealizaci i démonizaci ženství a představuje ho jako hluboce ambivalentní zkušenost – formující, proměnlivou, často bolestnou, ale zároveň tvořivou a osvobozující,“ vysvětluje Anna Mičolová, kurátorka a předsedkyně spolku Tragédie ženy.
Na co se může návštěvník těšit?
Díla zabývající se tematikou od intimní krajiny ženské zkušenosti přes mechanismy formující podobu města až po digitální prostředí proměňující naše vnímání intimity a přitažlivosti otevírají otázky moci, kontroly a svobody rozhodování.
„Představujeme tvorbu sedmnácti umělkyň a umělců, od studentek a studentů či absolventek a absolventů Akademie výtvarných umění v Praze, Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, Fakulty výtvarných umění VUT a Fakulty umění Ostravské univerzity, až po etablované autory a autorky i hostující umělkyně ze Slovenska, kteří se svobodně vyjadřují k tématům, jež i dnes vyvolávají kontroverze.“
Vystavující umělectvo: Alena Kupčíková, Antonie Zichová, Jan Slanina, Jana Krčmová, Johana Došková, Julie Machalová, Karolína Majtanová, Klára Samcová, MAI, Martina Minařík Pavelková, Natálie Ryzá, Nelly El, Nikola Havlíková, Patrícia Čechová, Radka Tomaschek Škodová, Vendula Váňová a Yaryna Derevianko.
Domov, přijetí a péče
V rámci samotné vernisáže 13. května od 19:30 hodin představí své dílo slovenská umělkyně Patrícia Čechová, které vzniklo přímo pro výstavu Tragédie ženy: Krajina těla. Komorní performance Hrdopýšek odkazuje na tematiku rakoviny prsu, ztráty tělesné jistoty i proměny vztahu k vlastnímu tělu. Vychází z obrazu těla, které si žena postupně vytváří, tvaruje a přijímá jako vlastní, do nějž však následně vstupuje zásah narušující jeho celistvost i význam.
„Už samotný název Hrdopýšek v sobě nese určitou ironii i kritiku toho, jak bývá ženské tělo pojmenováváno, hodnoceno a přivlastňováno zvenčí. Symbolicky pracuji s lidovým ochranným rituálem, v němž chléb a sůl představují ochranu, domov, přijetí a péči. Z drobků chleba postupně vzniká mapa hrudníku, která se před očima diváků rozpadá,“ říká umělkyně Patrícia Čechová.
Bohyně života, objekt každodennosti
Ústředním dílem výstavy je socha The Mother od Yaryny Derevianko, která vznikla jako studentská práce a byla součástí participativní instalace zvoucí návštěvníky a návštěvnice do dvou prostorů – dovnitř sochy a za závěsy. Tyto prostory působily jako protiklady, přesto oba nesly silně intimní charakter. Uvnitř sochy převládal teplý a bezpečný pocit (připomínající lůno), zatímco prostor za závěsem byl chladnější a připomínal zpovědnici. Umělkyně tak v díle zkoumá komplexnost mateřství prostřednictvím různých rovin prožitku porodu.
„Moc bych si přála, aby se socha nacházela ve veřejném prostoru, kde by ji mohli lidé vidět a ocenit. Je škoda, že teď jen stojí v mém bytě a já v ní skladuji věci. Myslím, že je vlastně velmi symbolické, jak se z ‚bohyně života‘, vytvořené pro vyšší účel, stane objekt každodennosti – něco, co doma chátrá a slouží v podstatě jako kus nábytku. Podobně se to často děje ženám, a obzvlášť matkám, v reálném životě,“ říká umělkyně Yaryna Derevianko.
Úložiště potenciálu DNA
Součástí výstavy je také sběrné místo pro Úložiště potenciálu DNA Aleny Kupčíkové, umělkyně, která se sama označuje za gerontku výstavy je známá svým cyklem Chlupatic. Tato participativní instalace vyzývá návštěvníky k intimnímu gestu sdílení, v jehož rámci mohou darovat část své DNA. Sbírané chloupky z ohanbí – ženské i mužské – se stávají materiálem pro vznik nového díla, nové „epopeje“ a záznamu lidské přítomnosti.
„Chloupky sbírám a uchovávám z celého světa již 26 let. Lidé mi je posílají z různých zemí a tento sběrný box byl instalován na mnoha místech. Nejde o provokaci. Jde o návrat k podstatě,“ říká umělkyně Alena Kupčíková. Chloupky zde nesou význam DNA, paměti těla, sexuality, zranitelnosti i síly. Stávají se intimním záznamem i jakousi relikvií lidské existence. To, co bývá skryté, odkládané a tabuizované, se proměňuje v nositele významu.
Umění jako terapie
Skrytou perlou výstavy je nenápadná asambláž Nikoly Havlíkové, která formátově patří k nejmenším dílům, ale obsahově k těm nejnaléhavějším. Jedná se o obyčejnou dřevěnou desku obalenou pletivem. Je na ní namalovaná slepice a trčí z ní nebozez. Na první pohled se může zdát, že tento motiv s tématem výstavy nesouvisí, opak je však pravdou.
„Jsme zvyklí, že podklad obrazu je jen zprostředkovatelem zobrazení, v mém případě je však samotným dílem a obraz slepice má spíše odvádět pozornost. Deska pro mě znamená mé tělo, její poničení (řezy a vrypy) jsou metaforou psychického násilí, které jsem zažívala; a pletivo znázorňuje izolaci, ve které jsem se ocitla. Snažila jsem se dílem vyjádřit pocit, který jsem v té době zažívala při sociálních interakcích. Věděla jsem, že mé rány nejsou na první pohled vidět, ale čím déle se mnou kdokoliv mluvil dostal se ke mně blíž, tím víc bylo zřejmé, že něco není v pořádku – stejně jako u zničené dřevěné desky,“ vysvětluje umělkyně Nikola Havlíková. Tento proces pomohl dodat sílu nejen jí samotné, ale může přinést i dalším přeživším.
Sesterství a soudržnost
Dílo, které ukazuje, že ženství není jen negativní zkušeností, ale může nabídnout i soudržnost, blízkost a sesterství, představuje na výstavě Jana Krčmová, ostravská umělkyně a členka týmu Tragédie ženy, ve spolupráci s Vendulou Váňovou. Na malbě jsou dvě ženy, které se objímají a podpírají. Jak umělkyně říkají: „Obraz je o přátelství, podpoře a sdílení. Samotný proces malby byl pro nás stejně důležitý jako výsledek. Malovaly jsme vedle sebe intuitivně a s jemností. Když jedné z nás něco nešlo, druhá ji vystřídala.“ Tento obraz je záznamem toho, jak obě umělkyně fungovaly společně. Není jen o dvou postavách, ale i o tom, jaké to je nechat druhého vstoupit do svého prostoru, sdílet ho a nebýt na věci sám.
