Markéta Pavelková 
Určitě tu situaci znáte – pes se na vás podívá a čeká, co přijde. V tu chvíli nejde jen o jeden povel, ale o to, jestli si opravdu rozumíte. Podle Zuzany Daušové je právě tohle základ celého výcviku. „Pes se neučí jen povely, ale především reagovat na svého páníčka. Stejně důležité je, aby páníček porozuměl svému čtyřnohému kamarádovi.“
Radost ano. Ale bez hranic to nefunguje
Dnešním trendem je mluvit o pozitivních metodách výcviku – o odměnách, motivaci a radosti. Daušová s tím souhlasí – bez toho to nejde. Zároveň ale upozorňuje, že pes potřebuje vědět, co je správně, a stejně tak musí vědět, co už správně není.
„Setkala jsem se s přístupem, kdy psi neměli žádné mantinely. A nebyli spokojení. Paradoxně jsou šťastnější ve chvíli, kdy mají jasno,“ vysvětluje. Když se objeví případy, kdy pes někomu ublíží, často se mluví o nevhodném plemeni nebo povaze. Podle Daušové za tím ve většině případů stojí vedení psa.
Dvě vteřiny rozhodují
Jedna z nejčastějších chyb je špatné načasování. „Máte zhruba dvě vteřiny na to, abyste psovi řekli, že něco udělal správně. Když to nestihnete, už chválíte něco jiného,“ popisuje Daušová.
V praxi to často vypadá takhle: pes přijde na přivolání, majitel počká, až si sedne, a teprve pak ho pochválí. Jenže pes si odnáší jinou informaci – že správné je sednutí, ne příchod.
Proto se často používá klikr – malá pomůcka, která vydá vždy stejný zvuk a přesně označí správný okamžik. Bez emocí, bez zmatku. „Pes nepotřebuje slyšet dlouhé věty. Potřebuje jasnou informaci: teď je to správně,“ dodává.
Korekce patří k věci
Otázka korekcí budí mezi majiteli psů emoce. Podle Daušové je ale důležité odlišit nepřiměřený nátlak od srozumitelného vedení. „Pokud pes ví, co má udělat, a přesto to neudělá, musí přijít reakce. Jinak pro něj situace zůstává nečitelná,“ říká.
Korekce musí být přiměřená a přijít v pravý moment. Nemá psa zastrašit, ale zastavit nebo usměrnit.
Každý pes je jiný
Univerzální návod neexistuje. Co funguje u jednoho psa, nemusí fungovat u druhého. „Je to podobné jako u dětí. Někde stačí pohled. Jinde musíte být důraznější,“ říká Daušová.
Proto se podle ní nestačí spoléhat jen na obecné návody nebo videa z internetu. Výcvik vždy stojí na konkrétním vztahu mezi člověkem a psem.
Malé kroky místo velkých skoků
I složité úkoly se učí jednoduše – po částech. Například asistenční pes, který má vytáhnout prádlo z pračky, se to neučí jako jeden celek. Nejprve se naučí otevřít dvířka, pak vzít prádlo a nakonec ho podat. „Je to jako skládačka. Každý krok zvlášť, a teprve potom se spojují,“ vysvětluje. Stejný princip platí i pro běžné situace, jako je přivolání nebo chůze na vodítku.
Video nestačí
Online kurzy a videa jsou čím dál populárnější. Podle Daušové ale mají své limity. „Z videa nepoznáte celek. Nevidíte, co tréninku předcházelo, ani jak vztah funguje dlouhodobě.“ Smysl dávají ve chvíli, kdy trenér psa i majitele zná a může navázat na předchozí práci.
Jak poznat dobrého trenéra
Psích škol přibývá, orientace mezi nimi je složitější. Daušová doporučuje sledovat především výsledky a způsob práce. Dobrý trenér by měl mít zkušenosti s více psy a být schopen doložit dlouhodobé výsledky. Důležité je také to, jak psi při tréninku působí. Pokud pracují ochotně a s chutí, je to dobré znamení. A neméně důležitý je pocit majitele. Pokud mu přístup nesedí, nemá smysl u něj zůstávat.
Nejde o poslušnost
Cílem výcviku podle Daušové není „dokonalý pes“, který slepě plní povely. Důležitější je, aby pes věděl, co se od něj očekává, a chtěl to dělat – nejen na cvičišti, ale i v běžném životě. „Pes by měl pracovat s radostí. Ale zároveň musí mít jasno. Jedno bez druhého nefunguje,“ uzavírá.
Zuzana Daušová je ředitelkou a vedoucí výcviku asistenčních psů v organizaci Helppes – Centrum výcviku psů pro postižené, o.p.s. Za čtvrtstoletí svého fungování Helppes vycvičil a předal více než 350 asistenčních a vodicích psů.
