Cizinec ve vlastní zemi – AŽ UVIDÍŠ MOŘE / Scarlett Wilková

V nakladatelství Motto vychází strhující románový debut české novinářky Scarlett Wilkové Až uvidíš moře (499 Kč). Vypráví příběh řeckých uprchlíků, kteří utekli před válkou ze své vlasti do tehdejšího Československa.

 

V roce 1948 přijalo Československo tisíce emigrantů, kteří za dramatických okolností opustili občanskou válkou rozdělené Řecko. S první vlnou přichází i desetiletá Sotiria – neumí česky,
o svých rodičích nemá zprávy a neví, co s ní bude. Roky plynou a na pozadí jejího osudu se odvíjí rodinná sága plná tajemství a stesku po rodné zemi. Uvidí někdy Sotiria řecké moře? Pokud se do své vlasti skutečně vydá, možná tam najde víc, než čekala…

 

Jaké to je, když se v deseti letech dítě ocitne samo v daleké cizí zemi, neví, kam se ztratili jeho rodiče, a vůbec nechápe, co se s ním stalo? Tyto pocity zmatku prožívaly v roce 1949 tisíce řeckých dětí, kterým po občanské válce v Řecku poskytlo Československo azyl.

„To, že jsem začala Řecko poznávat i jinak než jen jako turistickou destinaci, mi změnilo život. Od prvotní fascinace krásnými místy jsem se dostala do fáze, kdy jsem začala jíst řecké potraviny, pít řecký horský čaj a nosit v Řecku vyrobené oblečení,“ říká autorka Scarlett Wilková o tom, jak si postupně Řecko zamilovala a začala ji zajímat i historie této země.

Při práci pro společnost Post Bellum, pro jejíž databázi Paměť národa zpracovává vzpomínky pamětníků různých historických událostí, se seznámila s Řeky žijícími v Česku a jejich potomky. „Utekli sem v letech 1948 a 1949 kvůli řecké občanské válce. Stali se uprchlíky v cizí zemi. Vyprávěli mi své příběhy a mně připadaly neuvěřitelné. Mnozí se sem v dětství dostali bez rodičů, úplně sami, nerozuměli ani slovo česky,“ vysvětluje dále Wilková, které došlo, že o této etapě dějin a osudech těchto zajímavých lidí se moc neví.

„Knížku Až uvidíš moře jsem psala v Řecku, pod hvězdnou oblohou, ve stínu růžové bugenviley. Pokusila jsem se napsat příběh o lásce, o naději, o shodách náhod. Jedna stará řecká dáma mi tehdy řekla, že je to dobře, ať píšu, protože by lidé měli vědět, jak hrozné věci se děly, a tudíž pak třeba nedopustí, aby se děly znovu,“ dodala.

 

ROZHOVOR SE SCARLETT WILKOVOU NA ŘECKÉ TÉMA

 

Kdy jste poprvé navštívila Řecko?
Jezdím tam už dlouho, tuším, že víc než dvacet let. Zpočátku jsem ho brala jako místo, kde se dobře jí a jsou tam krásné pláže, ale postupně mě začalo zajímat mnohem víc. K moři se dá jet do mnoha zemí, ale v žádné ho nenajdeme v tolika odlišných podobách. Každý řecký ostrov je úplně jiný. A co teprve pevnina – jsou tam obrovské hory, staré vesnice, kamenné mosty, jezera plná leknínů.

Když se vás někdo ptá, kam do Řecka, co nejčastěji odpovíte?

Dostávám tu otázku často a nemám ji ráda.

Proč?

Vždy se ptám: co očekáváš, co hledáš? Nakonec mnoho lidí řekne, že jim jde o pěkný hotelový rezort na pláži, ve kterém je v rámci all inclusive pestrá nabídka všeho, a hlavně tam musí být bazén. Pak z Řecka přijedou a říkají: hele, nám se víc líbilo v Turecku a v Egyptě, tam byl v hotelu větší výběr jídla. Ráda si povídám o Řecku s lidmi, kteří se chtějí ubytovat v malých městečkách, baví je jíst v tavernách, do kterých chodí Řekové. Samozřejmě, že se Řecko za poslední roky mění a většina míst se přizpůsobuje turistickému byznysu, ale pořád je rozdíl v tom, jestli se ubytujete v apartmánu, chodíte nakupovat do místních obchodů a jíte v místních hospůdkách, nebo se uložíte v hotelovém rezortu a když si půjčíte auto, jezdíte zásadně tam, kam vás pošle delegát. Lidé jsou schopni dát dvacet euro za lehátko a slunečník na pláži, o které jim v cestovce řekli, že je nejkrásnější, a vůbec netuší, že pár kilometrů jsou pláže daleko hezčí, téměř bez lidí, naprosto kouzelné.

 

Jak jste se dostala k Řekům, kteří vám začali vyprávět své příběhy?

Pracuji mimo jiné pro společnost Post Bellum, která uchovává výpovědi svědků různých historických událostí ve sbírce Paměť národa. Já pro ně pamětníky vyhledávám, natáčím
a zpracovávám. Přišlo mi fascinující, že se téměř nic neví o tom, že Československo na přelomu čtyřicátých a padesátých let poskytlo azyl tisícům řeckým uprchlíkům. Šlo o lidi, kteří
v občanské válce stáli na straně, která ji prohrála. V podstatě levicově orientovaní partyzáni, kterým se soudruzi ze socialistických zemí rozhodli pomoct. Nejzajímavější na tom je, že se sem takto dostala spousta řeckých dětí, které byly sirotky nebo je sem rodiče poslali samotné, aby je před válkou zachránili. Takže bylo velmi emotivní, když se mi se svými příběhy a pocity z té doby svěřovali. Měla jsem pocit, že jsou rádi, že se o jejich minulost někdo zajímá.

 

Jak dlouho vám trvalo napsat knihu plnou historických faktů a propojených příběhů?

Já jsem se tím tématem dlouhodobě zabývala, takže pak stačilo párkrát odjet na klidné místo
v Řecku a přinutit se tam každou noc psát. Věděla jsem, co chci udělat, takže to šlo. I když mě inspirovalo, co mi bývalí uprchlíci vyprávěli, není to dokument, nejde o příběhy konkrétních lidí. Je to román, fikce, všechny postavy a osudy jsou smyšlené. Pokusila jsem se psát o hledání kořenů, o tom, jak se člověk cítí, když ztratí domov, o věčném hledání lásky, ale také o dobrém jídle, o nádherné přírodě.

 

Historie se jistým způsobem opakuje nyní, v souvislosti s Ukrajinou. Je to podle vás v něčem jiné, nebo stejně tragické?

Je to stejné. Ať už jde o jakýkoli druh válečného konfliktu, vždycky to odnesou děti, ženy.  Mnohé staré řecké dámy, které dodnes žijí na různých místech Čech a Moravy se sem dostaly tak, že je jejich zoufalé mámy ve snaze je zachránit posadily samotné do vlaku a vyslaly do země, kde nikoho neznaly, o které nic nevěděly. Ty ženy mi vyprávěly, jak sem přišly špinavé, vyděšené, nerozuměly ani slovo česky, netušily, jestli své rodiče ještě někdy uvidí. Ze dne na den přišly o domovy, o všechno. Najednou se tady ocitly v dětských domovech, kde na ně mluvili cizí lidé a ony vůbec netušily, co po nich chtějí. Teď jsou úplně zdrcené z toho, co se děje ukrajinským dětem, protože v nich vidí své příběhy.

 

Díky tomu, jak jste Řecko dokázala poznat i z jiné stránky, než je ta „turistická“, je pro vás tak trochu i druhým domovem?

Dá se říct, že ano. Jezdím tam dvakrát do roka, na některá místa se vracím opakovaně. Ale nemám iluze. V Řecku plyne život dost odlišně od toho našeho. Jedna moje známá, která tam dlouho žije, to krásně vystihla větou, že tam neustále čekáte na razítko, které nikdy nedostanete. Nejen úřady, ale vše tam funguje výrazně pomaleji, než jsme zvyklí u nás. Když řemeslník řekne, že přijde za týden, máte naději, že přijde za měsíc. To je legrační z pohledu turisty nebo novináře, ale ne z pohledu člověka, který se tam usadil. Tomu to leze na nervy. Ovšem ta moje známá také říká: po čase si zvykneš a začne ti být všechno jedno. Je to pravda, čím jsem v Řecku déle, tím více cítím, jak se mění můj životní rytmus, jak mi některé věci připadají nepodstatné. Celá se tam tak nějak zpomalím.

 

Až uvidíš moře je vaší románovou prvotinou, ovšem napsala jste již knihu Legenda Hana Zagorová – Málokdo ví. Je vaší vizí psát už jen romány? Máte již nějaké další téma?

Celý život se živím novinařinou, tedy fakty.  I kniha o Haně Zagorové byla více méně novinářská práce – šlo o její životopis, který vznikl ve spolupráci s ní, a moc si vážím, že mě k ní tehdy oslovila. Ale teď jsem ve fázi, kdy chci zkoušet, jestli si umím vymýšlet, tvořit fiktivní postavy, smyšlené příběhy. Nevím, jestli mi to jde, prostě jsem to zkusila. Pokud si knížka najde čtenáře, samozřejmě budu ráda a bude to pro mě povzbuzením zkoušet to dál. Nápadů, o čem by další knížky mohly být, mám několik.

Foto obálka knihy / kredit: Albatros Media