Markéta Pavelková 
Když třeskutou interakci umocní efekt britského přízvuku, i ta nejzapálenější vědkyně může ztratit hlavu pro svého rivala.
Nikol je doktorandka v nesnázích. Její výzkumný projekt na Masarykově univerzitě v Brně se zásluhou Alana Parkera řítí do slepé uličky. Zatímco ona si pevně stojí za výsledky svých experimentů, on odmítá připustit, že by udělal chybu ve svých výpočtech. Jejich vzájemná spolupráce hrozí přerůst v rivalitu a vědecký závod kdo s koho, a tak ten namyšlený Angličan přijíždí ověřit svou teorii osobně.
Nikol rychle zjistí, že Parker není žádný uťápnutý nerd, který se nechá zastrašit jejím ostrým jazykem. Ona se zase ani náhodou nenechá okouzlit jeho britským přízvukem. Tak proč její nutkání vrazit mu pipetu do zad podezřele slábne?
Ukázka z knihy:
Teorie versus experiment
DNA polymeráza je neuvěřitelně výkonný enzym, který za pět vteřin zvládne replikovat tisíc nukleových bází. Každý školitel vám řekne, že správný doktorand by měl makat jako polymeráza.
Je pátek, čtyři odpoledne a za oknem nádherný jarní den. Místo abych bez ohlédnutí vystřelila z kampusu ven, ploužím se na pravidelnou konzultaci za svým školitelem. Docent Marian Tichý patří k mladým vědeckým nadějím, které grantové múzy líbají jako o závod, a možnost dělat doktorát pod jeho vedením je terno. Samozřejmě že má své mouchy, ale celkem vzato je docela pohodář a kdykoli se dostanu do debaty s někým, kdo soudí vědátory podle týpků z Teorie velkého třesku, použiju ho jako důkaz, že ne každý z nich musí být v praktickém životě úplný mimoň.
Když je Marian v práci, mívá dveře do pracovny dokořán, a tak jen zlehka zaklepu a vtrhnu dovnitř. Mé „Ahoj“ ho přiměje odtrhnout hlavu od revizí článku a povzbudivě se usmát. Diagnóza nevyléčitelného optimismu z něj přímo srší, přestože oba moc dobře víme, jaký kousek od srážky s ledovcem se nachází můj projekt. Na druhou stranu, nejsem jeho jediná studentka a můj doktorandský neúspěch jeho vědeckou kariéru nijak fatálně neohrozí.
V pracovně nechybí tabule počmáraná schématy enzymatických drah, příruční vědecká knihovnička a vitríny plné vytištěných článků a labbooků bývalých studentů. Díky prastarému modelu DNA, který Marian zachránil před zaprášeným osudem ve skladu nepotřebných krámů, si připadám jako na návštěvě u Watsona a Cricka. Sednu si na protější židli a otevřu svůj notebook, abych s ním probrala výsledky za poslední týden.
„Tak spusť, Nikol. Jak to vypadá?“
„Jako vždycky, Mariane,“ zavrčím. „Mám už asi padesátý experimentální důkaz, že ten britský idiot neumí počítat.“
Tím britským idiotem myslím Alana Parkera, doktoranda z Cambridge. V rámci mezinárodní spolupráce nám simuluje modely proteinových interakcí. Je to čistý teoretik, bioinformatik nebo nějaký podobný magor, a z jeho e-mailů a science chatů je nad slunce jasné, že bude nejmíň stejně arogantní a otravný jako Sheldon Cooper.
„Prosím, vyjadřuj se o našich spolupracovnících slušně,“ napomene mě můj vedoucí. Poslední dobou určitě hodně lituje té chvíle, kdy mi nabídl tykání. I díky tomu jsem od svých nesmělých začátků už dost okorala a odrzla.
„Promiň, jsem z těch výsledků na nervy,“ přiměju se omluvit.
Další půlhodinu procházíme data, civíme na gely a křivky grafů a pak Marian najednou zahlásí: „Včera jsem měl Skype s Alanem a jeho vedoucím. Semlelo se to dost narychlo, ani jsem ti o něm nestihl říct.“
To mě málem rozesměje. Ke Skypu s výpočetním týmem mě nezve nikdy, protože se bojí, abych před nimi neztropila scénu. Což je od něho trochu pokrytecké, protože i přes zavřené dveře je slyšet, jak na ty dva sám zvyšuje hlas.
„Nevadí,“ odtuším stroze. Úplně mi stačí, že si s Parkerem vyměňuju čím dál delší e-maily, v nichž se snažíme poukázat na to, co by ten druhý mohl dělat špatně.
„Potřeboval bych, abys oba proteiny přehnala přes gelovou filtraci, abychom dostali co nejčistší a ideálně homogenní vzorek. Alan si vyřídil tříměsíční stáž a příští týden sem dorazí, aby s tebou na projektu zapracoval osobně.“
Vytřeštím na něho oči. „Cože?“
Jarmila Mlčoušková vystudovala biofyziku a od roku 2012 pracuje v laboratořích Masarykovy univerzity, kde pomocí speciálních mikroskopických technik pozoruje tajný život biomolekul a sbírá inspiraci pro své psaní. Baví ji vymýšlet originální světy, karetní i únikové hry a fantastickou havěť; svůj knižní debut s názvem Rogenovo oko (2021) proto umístila do prostředí magické univerzity. A pak přišel nápad na romantickou komedii z vědeckého prostředí brněnského kampusu, které je leckdy fantastičtější než jakýkoli fiktivní svět.
Jarmila Mlčoušková: Teorie vzájemného třesku, vydává nakladatelství Ikar, 264 stran, doporučená cena 359 Kč
