Láska vašeho života může být vzdálená jen jednu zastávku metrem… Kate Spencer: Miláčkové z metra

Franny Doyleová má příšerný den. Zrovna dostala výpověď v práci, a aby toho nebylo málo, zasekla se ve dveřích metra a roztrhla si své oblíbené hedvábné šaty. Takže teď kdekdo ví, jaké nosí spodní prádlo. Jedno pozitivum to ale má – své sako (Gucci!) jí nabídl pohledný cizinec. Že by se snad den začal ubírat lepším směrem?

Bohužel… to nehrozí.

Někdo zveřejnil fotky z jejich náhodného setkání na internetu! Najednou jsou Franny a její zachránce Hayes Montgomery III. nejnovější senzací sociálních sítí a celým New Yorkem se šíři hashtag #milackovezmetra…

Jenže tihle dva se k sobě vůbec nehodí. Ona je svérázná, upovídaná a kreativní. On je naopak vážný, plachý a jeho život jsou jen samá čísla. Naštěstí je pravděpodobnost, že se v tomhle velkoměstě znovu potkají, mizivá. Přesto na sebe ale podezřele často narážejí. A pomalu si oba začínají uvědomovat, že se jim vzájemná společnost docela zamlouvá…

Ukázka z knihy:

Doběhla jsem ke schodům a zahlédla stříbřitý odlesk vagonu metra. Vlak stál ještě pořád ve stanici.

Cink cink, oznámily dveře vagonu. Každý Newyorčan dobře ví, co tenhle zvuk znamená. Byl čas na úprk.

„Ne, ne, ne!“ zařvala jsem a přiřítila se na nástupiště právě ve chvíli, kdy se dveře milosrdně podruhé otevřely. Vlak jsem viděla rozostřeně, ale skrze poškrábaná okna jsem rozpoznala, že je narvaný – hlava na hlavě. Těsně za dveřmi stála celá barikáda z lidských těl.

„Pardon,“ zasupěla jsem a vklínila se mezi starší paní s drátěným vozíčkem, která se trochu poposunula směrem ke středu vagonu, a obrovitého muže – vysokého, štíhlého a navlečeného v obleku.

„Pardon. Děkuju,“ řekla jsem a natočila se bokem, abych se ještě vešla dovnitř. S touhle debilní krabicí v náručí jsem se nijak nemohla stěsnat. Ale stejně, byla jsem uvnitř, tak tak. A konečně jsem jela domů, abych unikla tomuhle pekelnému dopolednímu panoptiku.

Jakmile se vlak rozjel, s úlevou jsem si oddychla a opřela se zády o dveře vagonu. Pravou paží jsem si přidržovala krabici a levou rukou jsem sáhla po kabelce. Doufala jsem, že se mi podaří vyndat telefon a napsat Cleo a Lole, co se mi přihodilo. Právě když moje prsty přejely po plastovém obalu na mobil, ucítila jsem za sebou prudké škubnutí.

„Co to sakra je?“ zamumlala jsem a snažila se znovu poposunout. Ale nemohla jsem se pohnout. Jako by mě něco přišpendlilo ke dveřím a nepouštělo mě to z místa. Udělala jsem krůček vpřed, nevědomky jsem se opřela o těhotnou ženu, která se držela madla, aby nespadla. Proč jí nikdo nenabídne místo k sezení? pomyslela jsem si, když jsem se omlouvala, že jsem do ní narazila. V duchu jsem se střídavě strachovala o tu těhotnou a přemítala, proč se nemůžu pohnout, a vtom k mým uším dolehlo něco jiného:

Zvuk, jak se mi párají šaty na zádech.

Zrychlil se mi tep a skandoval do rytmu Pro-bo-ha, pro-bo-ha. Moje šaty – ty nádherné heboučké hedvábné šaty, made in Brooklyn, které mě v Alteru ve Williamsburgu stály celé jmění – se zachytily ve dveřích metra a rozpáraly se po celé délce švu, od šíje až pod zadek. Z mého nóbl pytle byl teď nóbl průser.

„Proboha,“ řekla jsem nahlas.

 

 

KATE SPENCER je spisovatelka, novinářka a spolumoderátorka podcastu Forever35. V roce 2017 jí v nakladatelství Seal Press vyšel memoár s názvem The Dead Moms Club. Spolu s manželem a dvěma dětmi žije v Los Angeles.

Více se o autorce můžete dozvědět na: https://www.katespencerwrites.com/