Román Markéty Práškové Synové noci je historickou freskou o událostech 20. století, které byly desítky let zamlčovány

Autorka oceňovaných historických románů Markéta Prášková představuje strhující historický román Synové noci, příběh dvou bratrů rozdělených ruskou bolševickou revolucí. Po letech rešerší i vyčerpávající literární práce vznikla mimořádně působivá freska 20. století, která se nebojí ukázat bolest, oběti ani sílu a nezlomnost lidského ducha.

ŽIVOTOPIS

Markéta Prášková je česká autorka historických a fantasy románů. Vystudovala pedagogiku a působí jako učitelka na základní škole. Je maminkou tří dětí. K literatuře si hledala cestu postupně – ve škole se čtení vyhýbala, během gymnázia ale objevila kouzlo knih a sama začala psát.

Literárně debutovala fantasy ságou Klobouky z Agarveny, následovanou sérií Mágové z Agarveny. V posledních letech se plně věnuje historickým románům, které vycházejí v nakladatelství MOBA.

Její knihy Balada o snech (2022), Rozbité světy (2023) a Ester (2024) si získaly čtenáře realistickým zobrazením českých dějin 20. století a hlubokou psychologií postav. Některé z knih se dočkaly už druhého vydání. V září 2025 vychází její dosud nejrozsáhlejší román Synové noci – epický příběh dvou bratrů, které bouřlivé dějiny 20. století postavily proti sobě jako nepřátele.

ROZHOVOR

Vaše nová kniha Synové noci vznikala několik let. V čem byla práce na ní nejnáročnější?

Nejnáročnější fáze byla určitě sběr materiálu. Jedná se o sedmdesát až sto let staré dějiny, které se zčásti odehrávaly mimo naše území, a odborná literatura v našich podmínkách dost chybí nebo je jenom útržkovitá. Během čtyřiceti let komunismu se navíc o těchto skutečnostech nemohlo mluvit. Přes různé internetové knihovny a archivy jsem se dostala k některým, většinou již starým publikacím, často deníkového charakteru, o které jsem se potom mohla opřít. Pracovala jsem také s odbornými historickými publikacemi, a než jsem si sedla a napsala vůbec první slovo, rok jsem všechny tyto materiály studovala. Kniha má šest částí. Každá se odehrává v jiné době a na jiném místě a bylo to pro mě, jako bych dělala rešerše na šest knih najednou.

Proč jste si jako kulisu zvolila právě revoluční Rusko a následné evropské dějiny až po konec 20. století?

Obecně mě zajímají dějiny 20. století. V tomto století se toho odehrálo tolik, že to nutně přináší jisté důležité zkušenosti o fungování společnosti v různých prostředích, zejména v obdobích nesvobody. V Baladě o snech jsem psala o 50. letech, další dvě knihy byly zasazeny do Protektorátu. S každou další knihou se posunuji hlouběji do minulosti. Psala jsem už o komunistické i nacistické totalitě, bolševismus pro mě nešlo vynechat.

Pokládám ho za jeden z nejkrutějších totalitních režimů 20. století, ale samozřejmě varuji před všemi. Navíc ruské, potažmo sovětské dějiny jsou pro nás oproti celkem dobře zdokumentované Evropě stále velkou neznámou.

Je to poprvé, kdy se děj vašich knih tak výrazně odehrává mimo Československo. Bylo pro vás obtížné vyprávět „cizí“ historii?

Synové noci se také z podstatné části odehrávají v Československu. Máte pravdu, že vyprávím i cizí historii, ale stále mám na paměti, jak to ovlivnilo naši zemi. Z toho jsem vycházela, když jsem o námětu přemýšlela. Chtěla jsem poukázat na to, že nežijeme izolovaně, že nás zahraniční politika nesmírně ovlivňuje. A že československo-sovětské vztahy nezačaly rokem 1948, ale měly podstatně hlubší kořeny.

Dva bratři na opačných stranách revoluce – jak jste budovala jejich charaktery, aby byly uvěřitelné, ale každý jiný?

Synové noci jsou příběhem dvou mladých ruských bratrů. Boris, starší z nich, zůstává v Rusku a následně v Sovětském svazu jako následovník myšlenek marxismu-leninismu, mladší Nikolaj utíká s bílou emigrací přes Krym a Cařihrad až k nám do Československa. Příběh Nikolaje byl složitější ve sběru materiálů, nicméně Nikolajova postava se mi psala lehce. Je to klasický kladný hrdina, který bojuje proti bezpráví a nebezpečí tak, jak jsem to už psala v dřívějších dobrodružných knihách. Oproti tomu Boris pro mě znamenal obrovskou výzvu. Je horlivý a zapálený pro svou věc a dávám mu v knize poměrně velký prostor. Nicméně z našeho pohledu Západu je to záporák. I tak si ho ale možná oblíbíte. 

Kniha nese silná témata: víru v ideály, zradu, exil, vinu i zpověď. Je něco, co vás osobně během psaní překvapilo nebo hluboce zasáhlo?

Obecně mě zasáhlo zjištění, jak vrtkavé byly dějiny 20. století. Všichni jsme dnes zvyklí na nějaký životní standard a předpokládáme, že se stav věcí nemůže změnit. V minulém století se však všechno měnilo velmi rychle, někdy doslova jako vichřice. Dějiny se otáčely na jednu a na druhou stranu a všechny tyto změny za sebou vždy zanechávaly velmi mnoho obětí, krve a bolesti. Příběhy obou bratrů mě nicméně velmi fascinovaly. Jejich životní osudy zahrnovaly více než třicet let života, přecházely přes obě světové války i roky mezi nimi. Nejvíc mě zasáhlo uvědomění, že v některých směrech se staré chyby stále opakují a že lidstvo je velmi neochotné učit se ze svých chyb.

Řekla byste, že je tato kniha osobní výpovědí, nebo spíš kolektivní vzpomínkou na století, které formovalo dnešek?

Obojí, řekla bych. Snažila jsem se, aby byla v knize zachycena řada individuálních osudů. Jsou to ale samozřejmě jenom drobné střípky toho, co se opravdu dělo. Ráda bych přenesla i tu kolektivní zkušenost, protože, přesně jak říkáte, je to zkušenost, která ovlivňuje i současnost. Dnes možná víc než jindy.

Je vám některá z postav osobně blízká? Nebo naopak – některá, která se vám psala špatně?

Žila jsem s oběma bratry několik let, prožívala jsem jejich těžké životní zkoušky a radovala se z jejich drobných chvilek štěstí. Oba je mám ráda. Stěžejní postavou se ale pro mě stal, a možná se stane i pro čtenáře, Boris. Popsat jeho vnitřní pochody nebylo jednoduché. Boris vykonával kruté skutky, i když on sám věřil, že buduje lepší svět. Bylo těžké nahlížet na svět jeho očima, těžko se dal pochopit a těžké ho bylo i soudit. A velmi náročně se tato postava dováděla až k samotnému závěru knihy.

Jaká část knihy se vám psala nejlépe? A která byla naopak obtížná?

Nejlépe a nejjednodušeji se mi jednoznačně psala 30. léta v Československu očima Nikolaje, který tam zažívá jistá milostná vzplanutí. Byla to podle mě jediná kapitola, kde probíhal tzv. obyčejný lidský život a lidé tam zažívali běžné lidské štěstí. Nejhůř se mi psala kapitola o hladomoru na Ukrajině, což pro mě bylo emocionálně velmi vyčerpávající. Přála jsem si k této kapitole přistoupit důstojně a s ohledem na památku zesnulých. Opět se to totiž dělo prostřednictvím Borise coby záporáka.

Příběh končí zpovědí starého muže. Proč jste zvolila právě tuto formu zakončení – osobní přiznání na sklonku života?

Upřímně řečeno, i když jsem už měla příběh vymyšlený, jeho konec se mi ještě dlouho ztrácel v mlze. Konec mi totiž paradoxně nepřišel důležitý. Nechci toho mnoho prozrazovat, ale nakonec se mi tam hodila nějaká nepatrná reflexe. Nicméně opět je těžké vcítit se do myšlenek muže, který celé roky mučil a zabíjel. 

Předchozí knihy byly často pohledem žen. Tentokrát jsou v hlavní roli muži – bratři. V čem to pro vás bylo jiné?

Ano, je to jiné. Drsnější, rychlejší. Možná se hrdinové tolik nezaobírají svým vnitřním světem, a pokud, tak už je to při něčem opravdu závažném. Historické romány jsem zatím pokaždé psala z pohledu žen, nicméně v mých předchozí fantasy byli často hlavními hrdiny muži. K dobrodružnému žánru mi muži asi více sedí.

Jak sbíráte materiál pro své historické romány? Co všechno musíte znát, než si vůbec sednete k první větě?

Určitě musím mít v hlavě nějaký příběh, osnovu nebo linku vyprávění. Nicméně tento námět nemusí být známý do všech detailů. Při sběru materiálu se stává, že vás váš příběh někam zavede, poskytne vám možnost nějaké boční linky nebo nějakého krátkého vloženého příběhu. Syny noci jsem měla od počátku takto otevřené a nechala se vést samotnou historií. V podstatě mohu říct, že to napsala za mě. Žádné další velké fabulace z mé strany nebyly, myslím, potřeba. Pracuji s odbornými historickými publikacemi, obzvlášť ráda čtu i deníkové zápisy, které například vyšly knižně před osmdesáti lety a teď už leží někde zaprášené ve spodních regálech bazaru. Pokud knížka, kterou potřebuji, nejde koupit, požádám svoji knihovnu o meziknihovní výpůjčku. Ráda čerpám také z diplomových prací, protože tam jsou témata popsána do hloubky, a poslouchám vyprávění pamětníků z nahrávek Paměti národa.

Spolupracujete při psaní s historiky, pamětníky nebo se vše snažíte dohledat sama?

Velmi ráda poslouchám pamětníky. Ale to je ohledně historie, která je sto let stará a která začíná v úplně jiném státě, těžké. Spíš už nemožné. Nicméně ty dokumenty a výpovědi stále v nějaké formě existují, a tak se k nim snažím alespoň zprostředkovaně dostat. S historiky spolupracuji většinou, až když mám zásadní část rukopisu napsanou. Mám kolem sebe několik důležitých lidí, historiků i češtinářů, kteří mi poskytují cenné zpětné vazby. V této konkrétní knize také předkládám čtenářům řadu citací na doplnění souvislostí.

Zacházíte při psaní hodně do detailů, nebo necháváte prostor i intuici a fantazii?

Snažím se zacházet do detailů. Sama jako čtenář mám ráda, když mi autor předloží historickou dobu tak věrně a s takovými detaily, až mám pocit, že v té době sám žil a čerpá ze své zkušenosti. Někdy to ale takto nejde. Pokud popisujete třicetiletý život dvou odlišných postav, zkracovat se samozřejmě musí. Některé části jsou tudíž psané obecněji a v rychlejším režimu. Prostor pro fantazii tam ale najdete všude.

Máte při psaní nějaký rituál – určitou denní dobu, místo, nápoj, hudbu…?

Tak to bych ráda. Někteří moji kolegové spisovatelé píší přesně v určitý čas a ještě musí mít předtím uklizeno a hotovou všechnu domácí práci. To se mi nestává. Mám času opravdu málo. Pracuji ve škole na plný úvazek, a leckdy mi musí stačit třeba jenom hodina, kterou vyšetřím, než jedu pro děti na kroužky. To si pak rychle sednu k psaní.

Upravujete hodně své texty, nebo je spíš necháváte plynout přirozeně?

Upravuju hodně. Nejdříve si načrtnu osnovu příběhu, bez té bych se neobešla. Potom napíšu velmi nahrubo první verzi, nevracím se, neopravuji, píšu příběh až do konce. Trochu jako automatické psaní. Když nevím, přeskočím a jedu dál. Po dokončení první verze, kterou dělám nejraději v létě, kdy mám víc času, potom teprve doplňuji další vrstvy příběhu jako popisy, emoce, hloubku postav. Zaměřuji se na detaily, dohledávám a ověřuji informace, rozvíjím boční postavy. Píšu asi jinak než většina autorů, se kterými jsem o tom mluvila. Neumím psát načisto.

Píšete náročné historické příběhy a zároveň učíte na základní škole a staráte se o tři děti. Jak vypadá váš běžný den?

Běžný den se točí nejprve kolem rodiny, školy, domu a zahrady a potom, když je čas během dne, sedám si ke svým románům. Naštěstí jsem nikdy netrpěla žádnou tvůrčí krizí. Když otevřu notebook, okamžitě vím, co mám psát, a snažím se minimální čas, který mám, maximálně využít. Někdy se ale cítím vyčerpaná a u tohoto románu to platilo obzvlášť. Často píšu o víkendech nebo o různých dnech volna. A průběžně samozřejmě studuji materiály, ke čtení beletrie se už dostanu jen málokdy.

Kdy a kde nejčastěji píšete? Máte vůbec prostor být „jen“ spisovatelkou?

Nejčastěji píšu ve své malé pracovně. Chodím ale psát i do kavárny nebo píšu venku na zahradě. Občas se mi podaří odjet na pár dní a zavřít se s psaním někam do samoty. Během nich jsem velmi produktivní a stihnu velmi hodně práce. Po zbytek roku ovšem moje spisovatelské řemeslo povlává za všemi mými ostatními životními řemesly a já ho musím neustále odsunovat.

Co vám nejvíc pomáhá dobít energii?

Velkou energii mi dodávají pozitivní reakce od čtenářů. Dostávám velmi krásné zprávy. To je pro mě potom velkou motivací pokračovat v práci. Říkám si, že moje literární činnost asi není zbytečná, protože dokáže mnohým lidem přinést radost i poučení.

Máte něco, co je vaší „osobní terapií“ – ať už při psaní, nebo ve volném čase?

Literatura je osamělé řemeslo. Nevím úplně jestli bych si uměla představit živit se jenom psaním. Předpokládalo by to, že bych byla stále někde zavřená sama jen s počítačem a svými myšlenkami. Osobní terapií je pro mě možná právě pobyt mezi lidmi a nejspíš i moje práce s dětmi. Ráda si zajdu ven s přáteli a velmi ráda trávím čas se svými dětmi. 

Jak reagují vaše děti na to, že jste spisovatelka? Čtou vás? A co říkají vaši žáci?

Moje děti četly knihy, které byly primárně určeny pro děti a teenagery. Přestože je nejstaršímu synovi osmnáct, k těmto mým “dospělým” titulům se ještě nepropracoval. Každý k tomu musí postupně dozrát. Je možné, že si nejstarší syn Syny noci přečte, je to takové drsné chlapské čtení, takže uvidíme. Moji žáci také spíš preferují fantasy, ale ozývá se mi mnoho jejich rodičů, kteří chtějí naopak podepsat historické romány, a mám od nich také velmi pozitivní reakce.

Pamatujete si ten první moment, kdy jste si řekla „chci psát“?

Ten moment si přesně nevybavuji, ale asi nějaký takový proběhnout musel. Do knížek jsem se zamilovala až v sedmé třídě. Vždycky jsem měla ráda dobrodružné, tajemné, napínavé knížky, což mi zůstalo dodnes. Začala jsem psát pod lavicí, tak v osmé třídě.

Ve svém textu o sobě zmiňujete, že jako malá jste čtení nesnášela. Jak se zrodil ten zlom?

Nesnášela jsem čtení, protože mi nešlo. Vykazovala jsem typické znaky dyslexie a se čtením jsem hodně bojovala. Ještě v páté třídě jsem nečetla dobře. Zlom, o kterém mluvíte, nastal v sedmé třídě. Kamarádka mi půjčila knížku nevalné kvality v paperbakovém vydání, byla to jedna z řady Rodokapsů, jestli si pamatujete. Krátký napínavý příběh na šedesáti stranách. Podobné knížky jsem si potom pravidelně kupovala a od nich se potom dostala dál k náročnější a kvalitnější literatuře. Myslím, že to byl i ten zásadní moment, který mě ovlivnil při výběru mého současného povolání. Protože právě já učím děti číst a psát.

Co pro vás dnes znamená „literatura“ – je to práce, poslání, záchrana nebo ještě něco jiného?

Kladete samé otázky na tělo, ale budiž. Dá se říct, že to patrně beru jako poslání a i něco jako životní vášeň. Občas to s nadsázkou přirovnávám k tomu, když někdo každou volnou chvíli hraje počítačové hry. Nebo jiné hry. Zjevně mu to přináší hluboké pozitivní pocity, zapomíná u toho na čas a velmi těžko se mu odchází.

Existuje nějaký příběh vaší rodiny, který vás inspiroval k psaní historických románů?

Můj praděda byl za první světové války legionář v Rusku a vedl si deník. Ten deník mám doma a určitě se mi díky tomu propojila historie s mým vlastním životem. Nicméně tento deník buď ještě čeká na literární zpracování, nebo nám zůstane jenom jako rodinné dědictví. Rodiny obou mých babiček zažívaly jisté křivdy ze strany komunistického režimu, ale myslím, že jinak nevyšla naše rodina z válečných let ani z období komunismu nijak zásadně poškozená. Narozdíl od jiných.

Když zrovna nepíšete ani neučíte, co děláte nejradši?

Celkem se ještě věnuji hudbě. Hraju na piano, vedu školní sbor a houslové trio, kde hraje moje dcera. Víc než dvacet let jsem také zpívala v kapele. Když ale došlo na lámání chleba a musela jsem si vybrat, jestli se budu věnovat literatuře nebo hudbě, zvítězila literatura a hudba už zůstala jenom jako doplněk. Mám ráda dobré filmy, dobré knihy a cestování. V poslední době velmi ráda trávím čas se svými dětmi, které pomalu odrůstají. Každé z nich je plné různých talentů a zájmů a mě baví s nimi toto vše sdílet.

Jaký je váš oblíbený způsob relaxace – kniha, hudba, procházky, káva s přáteli…?

Přesně všechno to, co jste vyjmenovala. Ale i samotné psaní je pro mě způsob relaxace. Asi největší.

Co vám poslední dobou udělalo největší radost?

Když můj osmnáctiletý syn po zhruba půlroční intenzivní tvůrčí a technické práci otevřel na hradě v Ledči nad Sázavou únikovou hru, kterou vytvořil.

Plánujete někdy návrat ke světu fantasy, nebo vás historie úplně pohltila?

Ne že bych se potřebovala vrátit k fantasy, ale v poslední době ráda vzpomínám na dobu, kdy jsem fantasy knížky psala. S tím žánrem se pojil vtip a ironie, a to všechno mě bavilo. V historických románech si toto nemůžu dovolit, všechno jsou to příliš vážná témata. Občas mi to chybí. Zatím o tom nepřemýšlím, ale nevylučuji, že bych někdy chtěla znovu napsat něco mnohem více odlehčeného. Svým čtenářům bych ale ráda vzkázala, že už se mi v hlavě rýsují další náměty na historické romány.

Zdroj: nakladatelství MOBA