Knižní novinky: Román oceněný Pulitzerovou cenou Percival Everett: JAMES
Markéta Pavelková 
Román James je specifickým převyprávěním slavného příběhu Marka Twaina Dobrodružství Huckleberryho Fina.
Hlavními hrdiny jsou černošský otrok Jim a spolu s ním chlapec Huck. Oba se shodou okolností ocitají na útěku: Jim proto, že má být prodán, Huck zase využije příležitosti a chystá se opustit svého tyranského otce. Použije prasečí krev, aby to vypadalo, že ho někdo zabil. Nedochází mu, že jeho zmizení může být připisováno právě Jimovi.
Tak začíná nebezpečná a nepředvídatelná cesta na voru po řece Mississippi k vytoužené svobodě.
Ukázka z knihy:
Ti malí parchanti se schovávali venku ve vysoké trávě. Měsíc sice nebyl ještě v úplňku, ale svítil jim za zády, takže jsem je viděl zřetelně jako ve dne, i když byla hluboká noc. Na pozadí černého plátna poletovaly světlušky. Čekal jsem u kuchyňských dveří slečny Watsonové a nohou jsem rozhoupával uvolněný schod, protože jsem věděl, že mi nařídí, abych ho zítra spravil. Čekal jsem, až mi dá pekáček s kukuřičným chlebem, který upekla podle receptu mojí Sadie. Otrok velkou část života čeká, čeká a čeká, jen aby čekal ještě trochu dýl. Čeká na příkazy. Čeká na jídlo. Čeká na konce dnů. Čeká, že na konci toho všeho přijde spravedlivá a zasloužená křesťanská odměna.
Ti bílí kluci, Huck a Tom, mě pozorovali. Vždycky hráli nějakou hru, kdy předstírali, že jsem buď bídák, nebo oběť, ale v každém případě jejich hračka. Poskakovali tam venku s blechami, s komáry a s jinými kousavými brouky, ale ke mně se nepřiblížili. Vždycky se vyplatí dat bělochům, co chtějí, takže jsem sešel do dvorka a zavolal jsem do noci:
„Dopa to tam je, takle po tmě?“
Pobíhali, šustili a hihňali se. Ti kluci by se nedokázali neslyšně připlížit ani ke hluchému slepci, i kdyby jim k tomu hrála kapela. To už bych spíš mrhal časem a počítal světlušky, než ho ztrácel s nimi.
„Nejspíš posadím tydle starý kosti tady na ten vysokej práh a budu poslouchat, esli to neuslyším znova. Možná tam bude nějakej starej démon nebo čarodějnice. Zvostanu rači tady, kde je to bezpečný.“ Posadil jsem se na horní schod a opřel jsem si záda o sloupek. Byl jsem unavený, takže jsem zavřel oči.
Kluci si něco vzrušeně špitali a já je slyšel jasně jako zvon z kostela.
„Myslíš, že už spí?“ zeptal se Huck.
„Nejspíš jo. Negři prej dokážou takhle bleskem usnout,“ řekl Tom a luskl prsty.
„Psssst,“ sykl Huck.
„Navrhuju, abysme ho svázali,“ řekl Tom. „Přivážeme ho k tomu sloupku od verandy, co se o něj opírá.“
„Ne,“ povídá Huck. „Co když se probudí a začne dělat kravál? Pak přijdou na to, že jsem venku, a ne v posteli, kde mám bejt.“
„Tak jo. Ale víš co? Já potřebuju nějaký svíčky. Vklouznu do kuchyně slečny Watsonový a pár si jich vemu.“
„A co když vzbudíš Jima?“
„Nikoho nevzbudím. Spícího negra nevzbudí ani hromobití. Copak to nevíš? Ani hrom, ani blesk, ani řvoucí lvi. Znám jednoho, co prospal zemětřesení.“
„A co takový zemětřesení dělá?“ zeptal se Huck.
„To, co tvůj táta, když se veprostřed noci probudí.“
