Markéta Pavelková 
Žijeme v době, kdy jsou čekací lhůty na psychology a psychiatry stále delší a téma duševního zdraví nabývá na naléhavosti.
Známá spisovatelka a novinářka Barbara Nesvadbová, která se dlouhodobě věnuje mezilidským vztahům, emocím a vnitřnímu světu člověka, přichází se sérií rozhovorů s předními českými terapeuty a nabízí bezpečný prostor pro témata, o kterých se často mlčí, ale která prožíváme téměř všichni. Jak sama říká, je dcerou dvou psychiatrů, a má tak k podobným tématům blízko. Dotýká se například závislostí, nevěry, stárnutí, odpuštění, sebepoškozování, osamělosti nebo pocitu, že už je toho zkrátka příliš.
Slovy autorky:
Bytostně mne těší se ptát. Mnohem víc, než odpovídat. Tahle kniha upřímných rozhovorů není návodem na život. Je spíš jakousi KPZetkou pro případ nouze. Nemůže dát obdobný vhled, jako dlouholetá, poctivá terapie. Ale, může snad, pevně doufám, dát rozcestník pro chvíle, kdy hledáme odpovědi.
Barbara
Ukázka z knihy:
Mgr. Nora Vlášková – psychoterapeutka
Je třeba přijmout zodpovědnost za svoji situaci
Jak se žije v milostném trojúhelníku – a jak z něho ven? Podle psychoterapeutky Nory Vláškové je taková cesta složitá, ale stojí za to se jí vydat. A jakkoliv by se to mohlo zdát paradoxní, je to především cesta k sobě samému.
Nora Vlášková říká památnou větu, která mi nikdy nezmizela z hlavy. „Můžu se cítit jako špatný člověk, ale nejsem – jsem jen člověk ve špatné situaci.“ Mnoho z nás by tuhle větu mohlo vzít jako berličku, ale Nora dodává ještě dovětek: „Člověk by s danou situací měl něco udělat.“
Vzpomínáte si, kdy naposledy jste tuhle větu pronesla?
Myslím, že zrovna včera.
Včera?
Ano, včera.
Někdo potřeboval tak moc uklidnit?
Použila jsem ji při terapii. Právě tahle věta dokáže změnit hru. Když se někdo ocitne v milostném trojúhelníku a řeší svoji vinu, jak to zapříčinil a jaký je člověk, tak to není úplně produktivní. Kdežto říct si „nejsem špatný, jsem ve špatné situaci“ a převzít za tu situaci zodpovědnost je cesta dopředu. Člověku to pomáhá odpoutat se od něčeho, v čem topí energii, a stejně na nic nepřijde.
Bacha, ono to není jednoduché. Nejde jenom o to to říct, ale opravdu to udělat.
Převzít zodpovědnost za danou situaci a za svůj díl v ní.
Existují různé paralelní vztahy a vztahovost. Znám mnoho lidí, kteří ke svému osobnímu naplnění prostě potřebují střídat partnery. Ale mám – obě dvě máme – i své velmi dobré přítelkyně, které zažily paralelní vztah jenom jednou. Byl pro ně růstový, ale zároveň nesmírně zraňující. Jak spadnete do téhle rokliny, z které se tak těžce škrábe a tolik to bolí?
Začněme tím prvním druhem vztahu. Pokud někdo potřebuje vztahy střídat, většinou jsou nějakým způsobem validační a ten člověk rád prožívá pořád dokola zamilovanost. Vážný vztah začíná až tam, kde zamilovanost končí. V momentě, kdy si uvědomím, že ten druhý má chyby, a on si uvědomí, že je mám já. A přesto v tom vztahu zůstáváme.
Lidé, kteří vztahy střídají, říkají „něco se pokazilo“ a „už to není, jak to bylo dřív, musím z toho pryč“. To jsou jiná slova pro to, že pomíjí zamilovanost, která stojí na velmi silných emocích a na tom, že naše osobnosti splynou a člověk se prostřednictvím toho druhého zamiluje do sebe. Tenhle stav ale skončí a může přijít další fáze, vážný vztah postavený na úctě a respektu. Jenže člověk, který nemá sebeúctu, pořád jako by z toho druhého něco mámil. „Jak mě miluješ?“ A: „Dneska jsi mi to neřekl třikrát a to už není, co to bylo.“ Je to díra v pocitu vlastní hodnoty. Takový člověk si myslí, že je správné, aby se pocit jeho vlastní hodnoty sytil ve vztahu. Činí druhého odpovědným za své pocity. A potřebuje novou zamilovanost.
Barbara Nesvadbová: Pauza pro duši, vydává nakladatelství Universum, 208 stran, doporučená cena 459 Kč
