Jednou si dáš – a jsi náš… Příběh o závislostech nejen na drogách, ale i na druhých lidech. Příběh o tom, jak s námi druzí mohou manipulovat, aniž si to uvědomujeme. I o tom, jak si necháme ubližovat.
Proč? Možná proto, že si nedůvěřujeme. Proto, že chceme být milováni. Máme strach, že zůstaneme sami. Neseme si v sobě bolest. Nedokážeme se bránit. Mluvit o svých pocitech. Říct si o pomoc. Možná i to je důvod, proč sáhneme po drogách, ať už legálních, či nelegálních. Rozmotat spletitá vlákna mezilidských vazeb je velmi obtížné. A vymotat se z labyrintu závislosti na čemkoliv a na komkoliv je ještě těžší. Nikoliv však nemožné!
Tento příběh je fiktivní, přesto se zakládá na zkušenostech reálných postav a skutečných událostech.
Ukázka z knihy:
Probudí mě hrozná zima. Třesu se, v puse mám vyschlo a hnusnou pachuť, hlava mi třeští. Ztěžka se posadím. Žaludek mi okamžitě vlítne do krku, chci se zvednout, ale nedokážu to tak rychle, nohy mě neposlouchaj. Pobliju si je, nestihnu se ani naklonit stranou. Je to nechutný. Štítím se sama sebe. Mám na sobě tričko, který neznám, džíny žádný, sáhnu dolů a ztuhnu, nemám ani kalhotky. Kousek ode mě spí René.
„Rendo?“ chci zavolat, ale z pusy mi vyjde jen zachroptění.
Mám šílenou žízeň. Kocovinu po alkoholu už jsem párkrát měla, ale tohle je tisíckrát horší.
Vydrápu se na nohy a dojdu pomalinku k řece, opláchnu si nohy a obličej. Voda je ledová, trochu mě probere, ale pít se ji neodvážím. Vrátím se k Rendovi, lehce do něj šťouchnu nohou, protože kdybych se ohnula, asi bych zase hodila šavli.
Zasténá a posadí se. Na rozdíl ode mě má na sobě jen džíny.
Otřese se zimou.
„Kurva, to je kosa.“
„Kde máme hadry?“ zakrákorám.
„Kolik je hodin?“ odpoví nesmyslně. Nicméně jeho otázka mě vrátí do reality. Dojde mi, že nevím nejen, kde mám oblečení, ale ani batoh s peněženkou, mobilem a klíčema. A že jsem dávno, dávno, dávno měla bejt doma!
„Ty vole, to nevim, ale je ráno, to vidíš. Budu mít těžkej průser, lásko, zaracha do konce života. Ale stejně tu asi pojdu, je mi zle,“ zasténám a silou vůle zadržím další nával pocitu na zvracení. Lehnu si vedle Rendy a ztěžka dýchám. Klepu se zimou. „Mám hroznou žízeň.“
Renda oproti mně poměrně svěže vyskočí na nohy. „Tak tu počkej, zkusim najít naše krámy.“ Zmizí. Ležím a pozoruju mraky na nebi. Jeden mi připomíná letícího draka. Když jsem byla malá, hrávali jsme tuhle hru s tátou.
„Co ti ten mrak připomíná? Žábu… sněhuláka… orla… zmrzlinu…“ Mohlo to být cokoliv. Jednou jsem řekla „mámu“ a táta se tomu smál a já se pak smála s ním, najednou se mi ostře vybavil ten pocit lehkosti a bezpečí, kterej jsem tehdy měla. Teď mi připadá, jako by to bylo před tisícem let. Možná jsem to ani nebyla já.
Kousek ode mě se ozývá psí štěkání. Zvednu se a opřu o lokty.
Malej podvraťák na mě ňafe, co mu ta jeho malá tlama stačí, za nim se plouží plesnivej dědek.
„Je vám něco, slečinko?“ volá na mě.
Důrazně zavrtím hlavou.
„Není tohle vaše?“ senila zdvihne ruku a drží v ní můj batoh.
„Ježíš, to je moje!“ křiknu ochraptěle, ale tak nahlas, že mě slyší i senior a zamíří ke mně. Vyhrabu se na nohy a vezmu si od dědy batoh. „Děkuju moc!“
Ještěže mi je tričko velký i dlouhý, jinak by děda viděl, že pod nim nic nemám.
Rychle rozepnu batoh, je tam všechno – peněženka, mobil i klíče. Neskutečně se mi uleví, ale jen na chvíli. Podívám se na mobil. Téměř vybitý. Ukazuje sedm hodin, deset esemesek a asi třicet nepřijatých hovorů od mámy a pár dalších i od táty.
Že by mu máma zavolala, že jsem nepřišla domů? To jí není podobný. Ale asi už chytla nerva.
Děda mezitím mektá, že mám štěstí, že batoh našel on, tedy spíš Karlíček, to on všechno vyčmuchá. Chvíli mi trvá, než mi dojde, že Karlíček je ten jeho čokl. Znova poděkuju, ale přeju si, aby už děda i s Karlíčkem vypadli. Ten se k tomu ale nemá a dál na mě vejrá.
„Jste v pořádku, slečno? Není vám zima? Jste tu tak nalehko. Neokradli vás? Dneska běhá po světě samá pakáž…“
„Jo, jsem v pohodě. Jen jsem usnula.“
Děda očividně váhá. „Určitě? Nemám někoho zavolat? Nemůžu vám nějak pomoct?“
„Nejvíc mi pomůže, když zmizíte!“ vylítne ze mě a dědouš se samozřejmě urazí. Ale zabere to.
Eva Dolejšová se narodila a žije v Litoměřicích, kde pracuje v městské knihovně. Zatím vydala pohádkovou knížku Tajemství jedné knihovny aneb Ze života knižních skřítků (2017), bestsellerový titul pro teenagery Parkourista (2019), který se dočká i filmového zpracování, a humoristicky laděné romány pro ženy Já a moji muži (2019), Babičkou proti své vůli (2021) a Radosti a strasti single ženy (2022).
