Life4you.cz - MP 
Spisovatelka Vlasta Antošová svou knihu psala tři roky. Samotný námět byl v šuplíku mnohem déle. Zápletky vymyšleny snad od střední, ale ten hrdina. Nic moc. Až do chvíle, kdy jsem se inspirovala skutečnou osobou. Někým, kdo splňuje být tím mužem, kterého chce snad každá žena. Dokonce jsem se za nim rozjela do Španělska, abychom se osobně potkali. Venezuelský zpěvák Carlos BAUTE dal Davidovi podobu, srdce a talenty. Sám Carlos autorizoval to, že je inspirací a je poctěn. Prý mu to i lichotí. Ale pozor, knížka není jeho příběhem.
Proč jste se rozhodla psát?
Už jako malá jsem chtěla být spisovatelka. Od doby, co jsem začala číst. Milovala jsem knížky. Pocházím z Valašské samoty u Vsetína, a zima byla obdobím nemocí a nechození do školy. To jsem přečetla kde co. Když mě máma vyzvedávala ze školy, tak věděla, že mě vždy najde v knihovně. Přála jsem si psát úžasné příběhy. Jednou jsem to na nějaké rodinné akci řekla nahlas.
Vlastičko, čím bys chtěla být, až budeš velká?
Spisovatelka!
Ach, Bože, děvče nešťastné! To nemůžeš! To nejde! Nikdo nemůže být spisovatelka!
Byla z toho tak velká kauza, která přešla do velké deprese, že jsem raději začala říkat, že chci být doktora. Ale být spisovatelkou mě neomrzelo. A nezkazila mi to ani češtinářka trojkami na vysvědčení.
Psala jsem od základky, kde co a kde komu. Od školního časopisu, přes fejetony, sloupky, poezii, reportáže, povídky. Občas někde něco vyšlo.
Většinou jsem psala do šuplíku. Každý den jsem si psala deník formou příběhů. A rozehrávala jsem v něm běžné situace do absurdností.
Zlom nastal, když jsem po ukončení jedné etapy podnikání potřebovala další práci, začala jsem pracovat jako copywriter. Konečně mě za psaní pravidelně platili a ne málo.
To byl rok 2013. A pak mě napadlo, co takhle dopsat tu knížku, co mám v šupleti?
Co na psaní máte nejraději?
Miluju příběhy. Kromě psaní samotného mě moc baví i lidi učit příběhy tvořit. Je jedno, jestli příběhy brandu nebo příběhy pro radost. Kreativita do života patří. Na to jsme někde pozapomněli. A právě tvorba příběhů je velmi nenáročná na prostředí a prostředky. Nepotřebuji plátno, barvy, štětce. Stačí mi tužka a papír. Nebo počítač, který už mám k práci. Přepnu okno a můžu tvořit. Ten proces, kdy fantazie ujíždí jako když jdete labyrintem a hledáte cestu. Cestu ke skvělému příběhu. Máte to všechno ve svých rukou, tedy ve svém peru, co a jak se stane. Jestli napíšete super hrdinu nebo jestli ho necháte trapnit. To je to, co mám na tom nejraději.
Proč by si čtenářky měly vaší knihu koupit?
Knížka má několik aspektů, co čtenářům přinese. Jednak je ze slunného Španělska. Je to také message toho, že sny se opravdu mohou plnit. A hlavně je to příběh mladého kluka, co si opravdu velmi přál spousty věcí, které se mu i přes rodinnou tragédii, splnily. I když to vypadalo, že to neklapne. Prorazil v showbyznysu, popral se s nenadálou slávou, potkal slečnu svého života. Ale pořád zůstal fajn klukem, do kterého se čtenářky zamilovávají. Neřekla bych, že je to typická červená knihovna. Knížka má přesah trochu do drzejšího povídání. Je to tak na hraně. Trochu i milostně jiskří. Přece jen, David, hlavní hrdina, má rád ženy. Je to takové typické letní čtení, co zhltnete na dece, a necháte se unést do náruče Davida.
A mohou i muži? Poznají v ní, „po čem ženy touží“?
Byla jsem překvapená, když mi přišla recenze od literárního kritika – muže. A byla ve skrze kladná. Muži nejprve trochu běsní, protože jejich ženy při a po přečtení básní o Davidovi. Kniha baví i muže. A myslím, že se z ní dá pochopit, co ženy baví na mužích. Přesněji na pozorném a galantním chování Davida. To snad, pánové, není tak těžké odkoukat a aplikovat.
Proč by z českého trhu neměla zmizet beletrie pro ženy?
My ženy, chceme snít. Jsme romantičky. Baví nás nechat se unášet příběhy. Nebo naopak si přečíst, že i jinde ten chlap přijde domů, sežere večeři a usne. Že nejsme samy, co řeší nějaké téma.
Co podle vás ženám dává?
Možnost snít, odpočívat, nechat se unést do jiného světa. Možná lepšího. Nebo jen možnost srovnání se. Dává prostor pro ožívání příběhů a fantazii. Bez knih by byl svět smutným.
Myslíte si, že je důležité, aby se každá žena cítila milovaná?
To je to nejdůležitější! Jednu dobu jsme měla podnikání – taneční školu salsy a k tomu takovou kubánskou diskotéku. Tam bylo velmi viditelné, za čím tam ženy chodily. Za pozorností mužů. Ani ne tak primárně za tancem, ale za tím, že jim muž řekl, že jim to sluší, že jsou hezké, že hezky tančí. Jen obyčejný zájem a lichotka udělal divy. Škoda, že to „domorodec“ neumí. Muži z Karibiku jsou vychovávání k tomu, že ženy jsou květiny. Přitom je to tak strašně jednoduché, zařídit, aby se žena cítila milovaná.
Knihu objednávejte na román Hvězdy mně přály?
