Life4you.cz - MP 
Kniha My kluci z Brna je výběrem nejlepších humoristických historek, které Jaroslav Kravka původně připravoval pro pořad Českého rozhlasu Brno Srdcovky Zdeňka Junáka.
Autor vtipnou formou vzpomíná na dětská léta, která prožil ve své rodné čtvrti – v brněnských Židenicích. Seznámí vás se svéráznými postavami i místy, jejichž atmosféra se dávno ztratila ve víru moderního města. Vzpomíná na ně s humorem a zároveň s jistou dávkou nostalgie. Zábavné vyprávění vás zaujme i rázovitým jazykem. Nechte se přenést do dob nedávno minulých a prožijte s hlavním hrdinou humorné příhody jeho dětství.
Jaroslav Kravka (*1952) pochází z Brna a je vystudovaný právník. Této profesi se však nikdy nevěnoval. Začínal jako novinář a posléze působil téměř třicet let jako dramaturg v České televizi. Věnoval se velkým zábavným pořadům (Manéž Bolka Polívky), přivedl na televizní obrazovku one man show Miroslava Donutila, osm let byl dramaturgem talk show Haliny Pawlowské Banánové rybičky, spolupracoval s Josefem Klímou a Filipem Renčem (cyklus Vetřelci a lovci), s Vladimírem Michálkem (cyklus Okno do hřbitova a film Posel), s Rudolfem Havlíkem (Zejtra napořád), s Jiřím Svobodou, s Jiřím Strachem a mnoha dalšími osobnostmi české audiovizuální scény.
Ukázka z knihy:
U DRÁPALŮ
Jak už bylo výše konstatováno, jednou z předních diskusních místností naší úžasné čtvrti byl na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století ikonický restaurant U Drápalů, který byl co do nabídky proslaven zejména démonickým gulášem z blíže neidentifikovatelných surovin, leč chutí do té míry lahodné, že jej ocenil významný místní gurmán, zcestovalý vlakvedoucí ve výslužbě pan Němeček slovy: „Ten píše!“, což lze do současnosti přeložit jako „5 hvězdiček“ či lépe jako „jeden Michelin“.
Další tamní kulinární bombou byl mistrně upravený řádně tlustý telecí párek zvaný pro svůj malebný vzhled, který byl dozajista předobrazem dnes oceňovaných vizuálních kreací la
cuisine nouvelle a jenž vznikl drobnými řezy nožem po jedné ze stran lahodné uzenky, ježek.
Na místním umaštěném jídelním lístku se šlo dozajista dopátrati i jiných gurmánských zážitků, ale nikdy jsem tehdy, když jsem, jsa předškolákem, prchal sklepním okénkem z výchovných tenat babičky Eugenie do víru okolních boulevardů, jež byly ozdobou naší úžasné čtvrti; nikdy jsem tehdy nikoho z tamních znalců a vážených hostů, ba i náhodných návštěvníků, kterých se tu obvykle mnoho nevyskytovalo a na které zdejší vybraná společnost nahlížela s oprávněným despektem; nikdy jsem nikoho z nich – pokud mě paměť neklame – neslyšel, že by si zvučným hlasem, neboť ten tu bylo nutno používati, jelikož zdejší obslužný personál, jemuž vévodila nezapomenutelná číšnice paní Oli, o které ještě bude řeč, většinou trůnil za výčepním pultem a mezi hosty se vydával toliko sporadicky
a účelně; nikdy jsem tehdy nikoho neslyšel, že by si byl zvučným hlasem – snad kromě „šniclu“ – objednal něco jiného než právě guláš nebo „teho ježka“.
Pokud jde o nápoje, těm zde za pomoci kořaliček různobarevných a mocných, podávaných v drobných i větších skleničkách, vévodilo jásavě žluté pivo desetistupňové.
V rámci svých tehdejších poutí po naší úžasné čtvrti jsem do tohoto kulinárního stánku zavítával opravdu dosti často a zpravidla, byv někým ze stálých hostů vyzván, abych sdělil, co je nového, jsem veselící se společnosti ochotně vykládal, co jsem byl ten den i dny předcházející spatřil a viděl; a co jsem neviděl, to jsem si pro jistotu vymyslel. Většinou jsem sklidil úspěch, a tak jsem se dopátral zaslouženého honoráře. Tím byla prčovica neboli sáduvka, jak zde bývala pojmenovávána jiskrná červená či žlutá limonáda neopakovatelné chuti i vůně, kterou přede mne v té nádherné kónické sklenici se zeleným dnem postavila
zdejší uctívaná královna – nezapomenutelná číšnice paní Oli! (…)
