Osm povídek o tom, jak se udržet nad vodou James Baldwin: AŽ JEDNOU POTKÁM SVÉHO PÁNA

„Neexistuje způsob, jak netrpět. Ale člověk zkouší různé způsoby, jak se v tom neutopit.“

Muži a ženy v těchto osmi krátkých povídkách tuto pravdu chápou na elementární úrovni a jejich příběhy v podání Jamese Baldwina podrobně popisují důmyslné a často zoufalé způsoby, jak se snaží udržet nad vodou.

Může to být heroin, který bere jazzový pianista na dně, aby čelil hrůze z toho, že svůj život vložil do neživého nástroje. Může to být křehká zbožnost otce, který nikdy nedokáže odpustit svému synovi jeho neschopnost žít v manželství. Nebo to může být zástěna bigotnosti, kterou vztyčil buranský poslanec, aby otupil strašlivou vzpomínku z dětství, kdy s rodiči viděl, jak rozjařený dav vraždí černocha.

Ukázka z knihy:

Naproti jejich domu, na prázdné parcele mezi dvěma činžáky, čněla skála. Bylo to překvapivé místo pro mohutnou masu kamení trčící ze země; a někdo, pravděpodobně teta Florence, jim jednou řekla, že ta skála už je tam odjakživa a nejde odstranit, protože kdyby tam nebyla, vozy metra by se rozletěly na kusy a všechny lidi pod ní by zabily. To bylo natolik fascinující vysvětlení, zahrnující povrch země i její střed, že se o něm dalo jen těžko polemizovat, a navíc skálu obdařilo záhadnou důležitostí, a tak Roy cítil, že má právo, o povinnosti ani nemluvě, si tam hrát.

Další kluci byli na skále vidět odpoledne po škole a v sobotu a v neděli celý den. Prali se spolu. Vrhali se jeden na druhého a zápasili až úplně nahoře, nebezpeční a bezohlední, nebáli se, že uklouznou, a někdy v mumraji prachu a výkřiků letěli na druhé straně po hlavě dolů. „Je to div, že se nezabijou,“ říkala matka, která to občas sledovala z požárního schodiště. „Děti, ne abyste tam lezly, slyšíte?“ I když říkala „děti“, dívala se na Roye, sedícího vedle Johna na požárním schodišti. „Dobrý Pán ví,“ pokračovala, „že nechci, abyste každý den, kterým nás Pán obdaruje, přicházeli domů a tekla z vás krev jako z prasete.“ Roy si netrpělivě poposedl a dál zíral na ulici, jako by mu při tom pohledu mohla nějak narůst křídla. John mlčel. Matka vlastně nemluvila na něj: bál se skály i kluků, kteří si tam hráli.

Každé sobotní ráno seděli John a Roy na požárním schodišti a sledovali ulici pod sebou, kam nesměli. Jejich matka seděla někdy v pokoji za nimi, šila, nebo oblékala jejich mladší sestru, případně kojila maličkého Paula. Slunce na ně a na schodiště dopadalo s vysokou přívětivou lhostejností; pod nimi lelkovali muži, ženy, chlapci a děvčata, samí hříšníci; někdy procházel kolem jeden z členů jejich církve, uviděl je a zamával jim. Po tu chvíli, co máváním slušně odpovídali, měli trochu nahnáno. Sledovali dotyčného světce, muže či ženu, dokud nezmizel nebo nezmizela z dohledu. To, že pod nimi prošel jeden z vykoupených, jim připomnělo, třebaže skrytě, hříšnost ulice i jejich vlastní, latentní hříšnost, když na tomhle místě sedí; a otce, který o sobotách přichází domů časně, brzy se vynoří za rohem a vejde do temné síně pod nimi.

(z povídky Skála)

 

Z doslovu Marka Torčíka:

James Baldwin se narodil v roce 1924 v newyorském Harlemu v době přísné rasové segregace. Jeho matce bylo devatenáct, když Jamese porodila. Identitu jeho skutečného otce mu nikdy neprozradila. Jméno převzal po nevlastním otci Davidovi, nikdy o něm nemluvil jinak než o „tátovi.“ Vztah Davida Baldwina k jeho nevlastnímu synu nebyl zrovna harmonický. Vadilo mu, že James četl, vadilo mu, když chodil do kina, když začal ve svých šestnácti letech s kázáním v kostele, ovšem ze všeho nejvíc mu vadilo, že se stýkal s bělochy. „Můj otec byl proti mým snům – myslel si, že mě kvůli nim někdo zabije,“ vzpomíná Baldwin v jednom z rozhovorů. „Tvrdil, že jdu proti tomu, co po nás chtějí bílí. Což byla pravda. Ale zároveň to byl on, kdo mi vsadil do hlavy, co si mám o bílých myslet.“

Přesto byla smrt jeho otce jedním z hlavních impulzů, proč vůbec začal psát. „Otec zemřel ve stejný den, kdy se mu narodil jeho poslední syn,“ píše v Notes of a Native Son (1955). „Necelý měsíc předtím, když jeho rodina upírala pozornost na tyhle dvě blížící se události, se v Detroitu odehrál jeden z největších rasových nepokojů dvacátého století. Jen pár hodin po otcově pohřbu, zatímco jeho tělo odpočívalo v márnici, vypukly podobné nepokoje doma v Harlemu… Vezli jsme ho na hřbitov a kolem nás vyhřezávala nespravedlnost, nespokojenost a nenávist.“

Chvíle, kdy se čistě osobní příběhy střetávají s historickými, bytostně politickými chvílemi, ho pronásledovaly po celou jeho kariéru. Také v této povídkové sbírce jich najdete hned několik. Nejsilnější je ovšem v poslední eponymní povídce Až jednou potkám svého Pána.

 

 

James Arthur Baldwin (1924–1987) byl americký prozaik, básník, dramatik, esejista a aktivista. Vyrůstal v newyorské černošské čtvrti Harlemu, která se stala hlavním tématem jeho děl. Tuto čtvrť ale brzy opustil. Vystřídal mnoho měst v USA a nakonec dlouhodobě žil ve Francii.

Ve svých dílech se zabýval tématy maskulinity, sexuality, rasy a třídy, přičemž byl také aktivní v celé řadě sociálních hnutí, mimo jiné v afroamerickém hnutí za občanská práva nebo hnutí za práva gayů. 

 

James Baldwin: Až jednou potkám svého Pána, přeložil Jiří Hanuš, doslov napsal Marek Torčík, vydává nakladatelství Odeon v edici Knihovna klasiků, 256 stran, doporučená cena 399 Kč