Markéta Pavelková 
Gabe se jednoho dne vracel domů z práce a v dopravní zácpě uvízl za starým autem. Jeho zadním oknem na něj vykoukla dívčí tvář. Zahlédl, jak říká: „Tati…“ Byla to jeho pětiletá dcera Izzy. Od toho okamžiku už ji nikdy nespatřil.
Tři následující roky tráví Gabe cestováním po dálnici, kterou tenkrát jel, a hledáním Izzy. Odmítá se vzdát naděje, že jeho dcera ještě žije. I když mu všichni tvrdí opak.
Fran a Alice mají za sebou taky spoustu dní a nocí na cestě. Ty dvě ale nikoho nehledají. Ty dvě utíkají. Před někým, kdo jim chce ublížit. Protože Fran zná pravdu. Ví, co se stalo Izzy a kdo za to může A co udělají ti druzí, když ji a Alici dostihnou…
Reedice úspěšného psychothrilleru o ztrátě, bolesti, smrti… a odplatě.
Ukázka z knihy:
Nejprve si všiml nálepek, které pokrývaly zadní sklo a nárazník automobilu:
Kdo je nadrženej, ať zatroubí.
Nejezdi za mnou, ztratil jsem se.
Jestli řídíš jako já, radši věř v Boha.
Klakson nefunguje – kdyby něco, ukážu prostředník.
Skutečný chlap miluje Ježíše.
Poměrně rozporuplné vzkazy. Ovšem jedna věc z toho vyplývala zcela jasně: řidič je kokot. Gabe by se klidně vsadil, že nosí trička s nápisy a v práci má obrázek opice s rukama nad hlavou a sloganem Nemusíš být šílenec, abys tu vydržel pracovat, ale pomáhá to.
Jak vůbec může tím zadním oknem něco vidět? Na druhou stranu, alespoň krátí dlouhou chvíli ostatním řidičům v dopravních zácpách. Jako například v té, ve které momentálně trčeli. Dlouhá šňůra aut v úseku M1, kde probíhaly práce na silnici. Tady s nimi začali snad už v minulém století a zjevně hodlali pokračovat až do dalšího tisíciletí.
Gabe si povzdechl a zabubnoval prsty o volant, jako by tím mohl dopravu nějak popohnat nebo přivolat časostroj. Už teď jel téměř pozdě. Skoro. Ještě ne úplně. Ještě stále dráždilo, že se mu zrovna dnes podařilo odejít včas. Počítal s tím, že se bez obtíží dostane do půl sedmé domů, stihne večeři a pak uloží Izzy. Slíbil Jenny – slíbil –, že přesně to udělá.
„Aspoň jednou týdně. Nic víc od tebe nechci. Jeden večer, kdy se společně najíme, ty přečteš své dceři pohádku před spaním a budeme předstírat, že jsme normální šťastná rodina.“
Zabolelo to. Což Jenny chtěla.
Pochopitelně mohl zdůraznit, že to on toho rána vypravil Izzy do školy, protože Jenny pospíchala na schůzku s klientem. On dceru utěšil a namazal jí bradu antiseptickou mastí, protože ji škrábl jejich temperamentní kocour z útulku (kterého domů přinesla Jenny).
Ale neudělal to. Oba věděli, že tím ani zdaleka nevynahradil všechno, co promeškal, všechny ty chvíle, kdy s nimi nebyl. Jenny byla rozumná žena. Ovšem pokud šlo o rodinu, měla velmi striktní hranice. Jakmile jste je překročili, trvalo hodně dlouho, než vám dovolila vrátit se nazpátek.
Byl to jeden z důvodů, proč ji miloval: pro tu plamennou oddanost jejich dcerce. Gabeova matka byla oddaná spíš laciné vodce a otce nikdy nepoznal. Přísahal si, že bude jiný; že pro svou holčičku udělá všechno.
A přece teď trčí na dálnici a dorazí pozdě. Opět. Jenny mu to neodpustí. Tentokrát ne. Nechtěl si představovat, co to znamená.
Pokoušel se jí dovolat, ale hovor se přesměroval do hlasové schránky. Teď už mu baterie ukazovala jen jedno procento, což znamenalo, že se telefon každou chvíli vypne. Pochopitelně si zrovna dnes zapomněl nabíječku doma. A tak mu nezbývalo než sedět, bojovat s nutkáním sešlápnout plyn a prorazit zácpu před sebou, vztekle bubnovat do volantu a civět na toho pitomého krále samolepek.
Spousta těch nálepek už něco zažila. Vybledlé a zvrásněné. Ale starožitně vypadalo i samotné auto. Stará cortina nebo tak něco. V barvě, která byla tak oblíbená v sedmdesátých letech: snad by se dala popsat jako špinavě zlatá. Nahnilý banán. Západ slunce uprostřed smogu. Umírající slunce.
Z uvolněného výfuku se každou chvíli vznesly šedé výpary. Celý nárazník kvetl rzí. Znak výrobce vidět nebylo, pravděpodobně upadl spolu s polovinou poznávací značky. Zůstala jen písmena T a N a číslice 6 a 8. Gabe se zamračil. To se přece nesmí. Ta kraksna určitě nemá ani technickou, není pojištěná a neřídí ji kvalifikovaný řidič. Radši si od ní bude udržovat odstup.
Právě zvažoval, jestli nemá přejet do jiného pruhu, když se v zadním okně objevila dívčí tvář, dokonale zarámovaná odlepujícími se samolepkami. Vypadala tak pěti, šestiletá. Kulatý obličej, růžové tvářičky. Jemné blond vlásky stažené do dvou vysoko vyčesaných copánků.
Nejprve si pomyslel, že by měla být připoutaná v dětské autosedačce.
A pak ho napadlo: Izzy.
Dívala se na něj. Vykulila oči. Otevřela ústa, takže bylo vidět, že jí chybí přední zub. Vybavil si, jak ho zamotal do kapesníku a schovali ho pod polštář pro vílu Zubničku.
Dívka v autě zřetelně vyslovila: „Tati!“
C.J. Tudor (*1972) žije s rodinou ve východním Sussexu a živí se jako spisovatelka napínavých románů s neopakovatelnou atmosférou. Její debut
Po vydání souboru hororových povídek Škvíra (2022) se autorka opět vrátila k tvorbě rozsáhlejších příběhů a napsala Závěj (2023) a Kolonii (2025).
Více se o ní můžete dozvědět zde: https://www.goodreads.com/author/show/15754327.C_J_Tudor
