Martina Eretová o natáčení s policií: Pátrání po nebezpečných lidech, ostré zásahy i chvíle, kdy šlo do tuhého
Markéta Pavelková 
Policie ČR si nikdy nepustila nikoho tak blízko jako Vás. Čím jste je přesvědčila, aby Vám dali plnou důvěru, vzali Vás mezi sebe a šli do tohoto dokumentu?
S lidmi z tiskového oddělení pražské policie jsem velmi úzce spolupracovala už před lety, když jsem byla redaktorkou Krimi zpráv. Když jsem za nimi přišla s nápadem natočit dokumentární seriál o práci policistů zblízka, myslím, že věděli, že se na mě mohou spolehnout, a projekt podpořili, jak jen mohli. Bez nich by to nešlo. Také určitě pomohlo, že se jim líbil můj obdobný pořad Ve službě: Za mřížemi, který jsem natočila s vězeňskou službou. Ten má vlastně stejný princip, zachycuje náročnou práci lidí v bezpečnostním sboru očima jednotlivců.
Čím je pro Vás dokumentární série Ve službě: Jménem zákona?
Je to pro mě po Ve službě: Za mřížemi další srdcová záležitost. Všichni policisté a policistky, se kterými jsme natáčeli, jsou úžasní lidé a já doufám, že je budu vídat i po skončení natáčení. Jsem hrdá, že jsem dostala příležitost ukázat jejich nelehkou a důležitou práci tak zblízka, protože pořád se bohužel najdou lidé, kteří ji nedoceňují.
Kam jste se při tvorbě tohoto dokumentu s Policií podívala, co jste zažila a víte, že to ve Vás zanechalo trvalou vzpomínku?
Já mám pocit, že jsem se podívala snad úplně všude, kam to šlo! Natáčeli jsme nejen v terénu, ale i na místech, kam se člověk opravdu běžně nedostane, třeba na operační oddělení nebo oddělení s celami předběžného zadržení. I když tam se někdy lidé dostanou, ale na rozdíl od nás ne dobrovolně, a rozhodně tam nemají volnost pohybu, že? 🙂 Určitě ale budu vzpomínat i na to, že jsem při natáčení dostala možnost dělat figuranta psovodům a na vlastní kůži zažít, jaké to je, když po vás jde policejní pes, nebo že jsem si mohla zkusit trénink jako takový zkušební člen družstva speciální pořádkové jednotky, lidově řečeno těžkooděnců. Z obou akcí jsem si odnesla modřiny, a byla jsem na ně náležitě hrdá.
Zúčastnila jste se i nebezpečných zásahů. Kdy jste cítila největší adrenalin?
Nejvíc mi hladinu adrenalinu zvedlo asi natáčení se speciální pořádkovou jednotkou v den, kdy se konalo fotbalové derby pražských S. Po skončení utkání byli někteří fanoušci agresivní a vznikla menší bitka. Náš štáb byl najednou uprostřed vzteklého davu a celý policejní zákrok jsme natáčeli od začátku do konce. Ten večer jsem skoro nemohla usnout.
Měla jste někdy během natáčení tohoto dokumentu strach?
Strach úplně ne, ale přiznám se, že v jeden moment jsem si v duchu říkala, že kdybych na sobě měla balistickou ochranu, cítila bych se o fous lépe. Ale i tak v tom bylo víc adrenalinu než strachu.
Co Vás během natáčení této série bavilo nejvíc?
To je strašně těžká otázka. Mě totiž bavil úplně každý natáčecí den, od těch nejakčnějších se speciální pořádkovou jednotkou, psovody nebo zásahovkou, až po ty klidnější, jako byla například služba s policistou, který přijímá hovory na tísňové lince. Protože každá ta práce je svým způsobem zajímavá a důležitá. Myslím, že nejvíc mě ale bavilo, s jak úžasnými lidmi jsem se při natáčení seznámila.
V jakých situacích jste práci Policie ČR obdivovala?
Práci policistů a policistek jsem obdivovala každý natáčecí den a už obdivovat nepřestanu. Asi nejvíc mě ale fascinuje, jak dokážou tváří v tvář agresivním, zfetovaným nebo třeba psychicky nemocným lidem zůstat klidní a profesionální.
Co nového jste se o policii dozvěděla? Co by nemělo divákovi uniknout?
Například co všechno dokážou policejní psi nebo koně, jak se krotí agresivní dav, jakými technickými vychytávkami disponuje cizinecká policie nebo třeba zákulisí eskortu nebezpečných pachatelů. Dozvěděla jsem se strašnou spoustu zajímavých věcí a určitě je tady teď všechny nedokážu vyjmenovat. Ale myslím, že diváci to uvidí sami v každé z osmi epizod.
Co byste chtěla vypíchnout jako něco, co ze střev Policie ČR divák ještě nemohl vidět?
Myslím, že pořad Ve službě: Jménem zákona je unikátní v tom, že nejenže kouká pod ruce policistům opravdu zblízka a důkladně, ale také je zobrazuje nejen jako „uniformy“, ale především jako lidské bytosti. Co cítí a s čím se vnitřně při své práci potýkají? Mají někdy strach nebo pochyby? Dokáže je něco naštvat, nebo naopak dojmout?
Kam Vaši kameru Policie ČR vzala? Čeho jste byli svědky?
Byli jsme svědky, a naše kamery samozřejmě s námi, mnoha ostrých zákroků, kdy zpočátku, přesně tak jak to ve službě bývá, nebylo jasné, co se vlastně děje a jaké hrozí nebezpečí. Pátrali jsme po psychicky nemocném mladíkovi, který vyhrožoval, že rozčtvrtí svou maminku, byli jsme u partnerského sporu, při kterém tekla krev, hledali jsme ztracené dítě… To bylo jen pár příkladů za všechny.
Měla jste možnost být u nedávného zásahu na ozbrojeného učitele, po kterém bylo vyhlášeno pátrání. Jak to probíhalo a co z toho divák v dokumentu uvidí?
To byla velká náhoda, na ten den jsme totiž měli předem domluvené natáčení s velitelem Libely 10. To je hlídka, která slouží v Praze vždy jen jedna a její prací je přebrat velení při větších nebo mimořádných událostech a vše koordinovat. Řeknu jen, že to bylo fascinující a diváci uvidí, jak probíhá takové policejní pátrání, kdy je na nohou celá policie, včetně vrtulníku, zásahové jednotky nebo pyrotechnika, doslova z první ruky.
