Půl století pohledem fotografa. Česká televize uvede dokument Karel Cudlín: Když to nevyfotím, tak to zmizí
Markéta Pavelková 
Fotograf Karel Cudlín fotil žižkovské hospody a pavlačové domy, první dny svobody i odcházející sovětské tanky. Fotil pohřby na Ukrajině i obyvatele Jeruzaléma, Václava Havla, dalajlamu i lidi, jejichž jména neznal. A nikdy nepřestal. Dokument Karel Cudlín: Když to nevyfotím, tak to zmizí režisérky Báry Kopecké uvede ČT art 4. listopadu ve 20:15 a dostupný bude také v iVysílání.
„Karel Cudlín je jedním z nejvýznamnějších představitelů české humanistické dokumentární fotografie. Půl století zaznamenával světy, které mizely: dělnické čtvrti, romské komunity, odchod sovětských vojsk, každodenní život na Ukrajině nebo rozmanité tváře Izraele,“ říká režisérka a scenáristka Bára Kopecká.
Fotografa sledovala v pohybu. Zastihla ho totiž v okamžiku bilance. Karel Cudlín dokončoval knihu nazvanou Burning Love, která shrnuje třicet let práce v Izraeli, a zároveň se probíral archivem, který přetéká z bytu do depozitářů a ze skříní do beden od banánů popsaných tématy, jmény a lety. Tisíce fotografií, z nichž jen zlomek je digitalizován, a zároveň tisíce příběhů, které v sobě nese jako živou encyklopedii míst a lidí, kteří už nejsou.
„Sám název dokumentu Když to nevyfotím, tak to zmizí dokonale shrnuje celoživotní motivaci našeho fotografa. Cudlín nefotí stylizované scény, ale pomíjivou realitu. Má výjimečný cit pro to, být ve správný čas na správném místě a zachytit prchavý okamžik, který by jinak nenávratně propadl času. Černobílá fotka ožívá a dává daným situacím mnohdy ještě větší naléhavost, stejně tak jako autor sám, když o svém díle mluví,“ uvádí kreativní producentka Martina Šantavá.
Dokument sleduje fotografa, který nepoužívá velkých gest. Jeho způsob práce je jiný: vrací se na stejná místa, navazuje vztahy, čeká. „Nakonec si zvykli, že tam chodím. Já jsem tam byl furt,“ říká ve filmu o svých prvních fotografických sériích. Princip trpělivé přítomnosti namísto lovení záběrů je základem jeho díla. A je to také princip, na němž stojí film: kamera ho sleduje v pohybu, při práci, v rozhovoru s přáteli, kurátory či studenty a nechává jeho uvažování vyplynout přirozeně ze situace.
Film přitom není jen portrétem jednoho fotografa. Je to také svědectví o půl století české a středoevropské historie viděné pohledem člověka, který byl u toho a stačil to vyfotit.
