Show Jana Krause: ADHD herečka a rybí klid, odborník na slovo ‚zmrd‘ a kostarická kuchyně

V dalším dílu Show Jana Krause se představí herci Adéla Gondíková, Denny Ratajský, Miroslav Etzler a šéfkuchařka Kamu (Kamila Chadim za svobodna Rundusová).

Premiéru dalšího dílu Show Jana Krause uvidíte ve středu 3. září ve 21.35 na Primě.

Prvními hosty budou Adéla Gondíková a Denny Ratajský – herci z divadelního hitu Sladké neřesti v Divadle Lucie Bílé. Adéla je také jednou z tváří oblíbeného soutěžního pořadu Inkognito a seriálu ZOO Nové začátky, Denny vystupuje v několika pražských divadlech a věnuje se i stepu a choreografii. Moderátor už podle příchodu odhaduje Adélu na ADHD. „Vůbec ne. Mě inspiruje hudba. Já jsem klidná, doma sedím, třeba uklízím a je ticho.“ A jak je na tom s přehnanou aktivitou Denny? Jan Kraus by ho tipoval také, vzhledem k tomu, že se věnuje stepu a ve 12 letech se stal mistrem světa. „Ano, stalo se.“ Dozvíme se i více z jeho soukromého života – jak dlouho je ženatý, kolik má dětí… Kraus: „Adélo, vy žijete s Jirkou Langmajerem?“ Adéla: „Je to adrenalin. On má nutkání lézt na hory. Teď už se o něj bojím. Je hodnej, on říká, že by to pro mě nebylo. Miláčku, tady je to tak krásný, to bys nezvládla. Tady to je diskomfort.“ Kraus: „A kontrolujete, jestli je skutečně na horách? Jestli není ve vinárně?“ Adéla: „On volá na kameru, já ho vidím, pláče u toho, hory, krásný.“ Kraus: „Vy neděláte, Denny, adrenalin?“ Denny: „Propadl jsem rybám. Že chodím na ryby. Tam se obejdu bez sociálních sítí, 6 hodin chytám, nic nechytnu, ale odpočinu si.“ Adéla absolutně nechápe, že někdo chodí na ryby, a z toho se vyvine zajímavá diskuze s pány. A jaké bylo zkoušení představení pikantní komedie Sladké neřesti a s čím měli největší problém?

Druhým hostem je Miroslav Etzler, hvězda nového seriálu Polabí, kde hraje pár se svou bývalou ženou Vilmou Cibulkovou. „Když mě oslovili na natáčení – já měl přirozenej úsměv a pak padlo jméno mé manželky, to říkali – že se netvářím dobře. Své partnerce jsem to tajil 4 měsíce. Ona říkala – kdo hraje tu tvoji ženu? Pořád ji nevybrali, jsem říkal. Ty obrazy se skáčou. Jednou za mnou přišla, že četla, že to hraje Cibulková. Ona ví, že to nebyl harmonický rozchod. V životě jsem se řídil tím, že když člověk pracuje s hercem, je dobrý ho mít doma. Měl jsem jednu herečku předtím. Měli jsme scénu na divadle, když jsme pak spolu už nežili. A ta hra končila tím, že jsem ji objal a pak pokládal do kanape a jak jsem ji objal, tak měla hlavu těsně u mě a diváci jí neviděli do úst a ona mi do ucha pošeptala – zkrať to, čuráku.“ Jan Kraus: „Potom, až půjdeme dozadu, dáš mi jméno?“ Miroslav Etzler: „Nemůžu prásknout Zuzanu Bydžovskou.“ Kraus: „To je brutální výstřel. A herecky to utáhnout.“ Etzler: „To nebyl problém. Slyšel jsem to i v civilním životě. Já jsem byl navyklej.“ „V seriálu hrajeme staré manžele. Mě to uráží, mám v tom seriálu děti, který bych musel zplodit ve 12 letech.“ Kraus: „Ty jsi z té party, co si vnuky zplodí sami?“  Miroslav: „To říkal Bolek Polívka, když jsme spolu zkoušeli divadlo. Přišla za mnou těhotná Helenka se Samíčkem a Bolek říká – ty vole, Mirku, my máme tak líné děcka, že si musíme vyrábět vlastní vnuky.“ Mirek dále prozradí, že chodí také na ryby. „To byl Werich, kdo řekl, že čas strávený na rybách se nezapočítává do života. A na rybách se rozhodl, že nebude dál hrát.“ Mirek: „Shodou okolností jsem tady s Dennym spolu točili film ve Finsku – Srpnoví blázni a my jsme mluvili i finsky a třeba dobrý den je ‚hivapeva‘…. Když jsem s těmi herci mluvil, tak jsem říkal, aby kývli, že domluvili. Hrál jsem to anglicky, a vždy když točíme, laškujeme, aby byla dobrá atmosféra, a já všem něžně říkal, že jsou zmrdi. Mě to slovo fascinuje, ale z té křehké podoby, ne z té brutální. Naučil jsem se ho ve 40 světových jazycích. Třeba svahilsky – ‚u u bavu‘. My jsme byli s mou přítelkyní na Zanzibaru a tam je úřední jazyk svahilština a já jsem tam všechny bavil. Přišli jsme do chudé vesnice a já to řekl a všichni hahaha. Nejkratší je to korejsky – ‚nom‘. Na natáčení mi koupili encyklopedii zmrdů. My jsme měli první čtenou zkoušku na helsinským Barrandově a tam přijeli národní umělci z Helsinek – všichni se představovali a já řekl finsky – dobrý den, jmenuju se zmrd. Normálně to lidi baví a tam hrobové ticho a ti lidi se na mě dívali minimálně 3 týdny fakt divně. Nejméně se na to tvářil kameraman Jouko Sepele – říkám Jouko, tobě se taky nelíbilo, že jsem použil to slovo, ale pak jsme si tak začali říkat ‚Kusipe‘. A on pak přišel těsně před koncem natáčení – musím ti něco prozradit – a říkal ‚Tucipe‘ a já co to je? To je ten, co má místo mozku chcanky. A do dneška přemýšlím, jestli myslel mě, pak říkal, že je to nejpikantnější finská nadávka.“

Do třetice přivítáme šéfkuchařku Kamu, která se před pár lety usadila v Kostarice, kde si otevřela svůj první podnik. Teď je ale na pár měsíců v Česku a už stihla v Praze založit pop-up bistro, které pár dní v týdnu funguje jako zážitková restaurace. Moderátor: „Kamila u nás byla před 11 lety, jako malé dítě, dnes podruhý, žije střídavě na Kostarice a v Česku.“ Kamu: „Spíše na Kostarice a zkouším trošku Česko. Ale domov je teď Kostarika. Během covidu jsme se tam přestěhovali, hledali jsme místo, kde zakořenit, tady to nebylo ono a vybrali Kostariku zejména kvůli vlnám. Můj muž je vášnivý surfař. Je tam veselej život a jsme tam šťastní, máme tam pejsky. Máme tam restauraci, která se jmenuje Micellium, to je podhoubí, máme rádi ryby, houby, vaříme všechno možný. Kuchyně je směs asijský, latino a český. Kořeny máme v českým jídle, máme třeba čínskej knedlík plněnej houbama plus česká koprová omáčka. Je to barevný a specifický.“ Dokonce i Kamu má ráda chytání ryb. Dále se dozvíme, jaké má za 11 let nové knihy, tetování i zvířata. Jaké byly úplné počátky života v Kostarice? A jaký projekt rozjíždí v Praze?

Užijte si další velmi zábavný díl SJK.