Asistenční psi poskytují autistům pocit bezpečí a učí je budovat vztahy s okolím

2. dubna si celý svět připomíná Světový den porozumění autismu. Není zcela jasné, co autismus způsobuje. Autisté žijí ve světě, pro který má společnost velmi málo pochopení. Jediným prostředníkem mezi jejich vlastním, uzavřeným světem a okolím je často speciálně vycvičený asistenční pes, díky kterému jsou lidé s diagnostikovanou poruchou autistického spektra (ASD) schopni žít normální život a být méně závislí na svém okolí.

 

Podle Martina Atkina, PR manažera společnosti, která sdružuje organizace zabývající se výcvikem asistenčních psů (Assistance Dogs International), potřeba asistenčních psů vycvičených pro autisty rok od roku roste. Potvrzuje to také Zuzana Daušová, ředitelka organizace Helppes – Centra výcviku psů pro postižené. Za dobu svého více než 20letého působení vycvičil Helppes přes 300 asistenčních psů. Celkem 55 psů bylo speciálně vycvičeno pro osoby s autismem, dalších 14 pak pro osoby trpící posttraumatickými stresovými poruchami (PTSD).

 

Většinu asistenčních psů předala organizace Helppes dětem nebo dospívajícím. V poslední době však stoupá poptávka také po vycvičených pomocnících pro dospělé, u kterých byl autismus diagnostikován až v pozdějším věku. U dospělých existuje v porovnání s dětmi téměř 3x vyšší pravděpodobnost, že budou zažívat různé stavy úzkosti a strachu. Pro neurodivergentní osoby je dále obtížné navazovat přátelství a v důsledku toho zažívají sociální izolaci a osamělost. Asistenční pes může lidem s autismem usnadnit komunikaci s druhými – psi napomáhají zahajovat konverzaci, jejich přítomnost pacientům pomáhá cítit se klidněji, a dokonce zvýšit jejich sebedůvěru, aby se mohli více socializovat a zapojit do běžného života.

 

U autistů se často projevují rituální a opakující se vzorce chování, které někdy trvají i celé hodiny. Mnoho lidí s tímto postižením má silnou potřebu strukturovaného, rutinního životního prostředí a i sebemenší změny v nich vyvolávají pocity strachu, nebezpečí a úzkosti. Autisté rovněž mívají tendenci k útěkům a v takových případech se mohou dostat do život ohrožujících situací. Pokud se člověk s autismem ztratí z dohledu pečujících osob, ocitá se v nebezpečí. Lidé, kteří se vydají ho hledat, často zamíří špatným směrem, zatímco speciálně vycvičený pes je vyškolen pro vyhledání konkrétní osoby a dokáže ke ztracenému rychle přivést pomoc.

Klienti organizace Helppes mají různé potřeby, a proto se po základním výcviku asistenční pes cvičí pro svého nového konkrétního páníčka. Jak uvádí ředitelka a vedoucí výcviku Zuzana Daušová, autistické děti jsou zřídka schopny vyhodnocovat nebezpečné situace ve svém okolí, jako je např. blížící se auto. Mohou tak například otevřít branku, za kterou je agresivní pes, vydat se do hluboké vody a mnohdy bohužel nereagují ani na zavolání svého jména.

 

Dobře to ilustruje příběh Filípka a jeho asistenčního psa Luckyho, kterého dostal v roce 2020, když mu bylo 6 let. Do té doby nebylo pro rodinu jednoduché dělat činnosti, které všem přijdou běžné – nakupování, procházka, návštěva lékaře apod. Vždy, když s ním rodiče vyšli ven na procházku, museli ho držet nebo s ním běžet. S Luckym si Filip poprvé uvědomil, že existuje i svět kolem něj. Přestal utíkat, začal se rozhlížet a naučil se s Luckym zastavovat na kraji chodníku. Příkaz „Chodník!“ začal najednou platit pro oba.

 

Stejné zkušenosti má i rodina Wichterlova, jejichž Sebíkovi byla také diagnostikována porucha autistického spektra. Border kolie Rosie, vycvičená v organizaci Helppes, přinesla pohodu celé rodině. Po roce společného soužití se Sebík naučil vyrovnávat se situacemi, které u něj původně spouštěly silné stavy úzkosti a strachu. Výsledky se dostavily i ve škole v podobě výborných známek.

 

Autisté, ať už dospělí, nebo děti, mají obvykle velmi málo přátel, pokud mají vůbec nějaké. Okolí jejich chování nerozumí, a proto je vyčleňují z kolektivu. Autisté jsou však často schopni navázat přátelský a důvěrný vztah se svým psím pomocníkem. Mezi autistou a speciálně vycvičeným psem se vytvoří pouto, díky kterému se daný člověk stane soběstačnější a jeho život plnohodnotnější. Podle Zuzany Daušové je prokazatelné, že pouto, které si lidé s autismem vytvoří ke svému psovi, jsou málokdy schopni navázat s lidmi ve svém okolí. Speciálně vycvičený pes dokáže dodat autistovi jistotu, že pocity úzkosti a strachu nejsou potřeba, protože psí kamarád je vždy na jeho straně a poskytuje mu bezpodmínečnou lásku. Tím, jak se postupně pouto mezi autistou a jeho psem dále rozvíjí, sílí šance, že dotyčný dokáže časem budovat podobné vztahy také s lidmi ve svém okolí.