Divoká a děsivá historie krásy – 1. díl

Krev, kost a uhlí: Pravěké ideály krásy

Když si dnes představíme krásu, vybaví se nám pravděpodobně lesklé vlasy, dokonalá pleť, rovné zuby a možná i pár injekcí navíc. Ale v pradávných časech byly ideály krásy mnohem syrovější. Krása tehdy nebyla otázkou estetiky, ale často rituálem, magií, znakem dospělosti nebo způsobem, jak přežít ve společnosti i v duchovním světě.

V tomto díle se ponoříme hluboko do pravěku,tedy do světa, kde se krása tesala do kosti, spalovala do kůže a barvila krví i uhlím.

 

Tělo jako plátno, ale i jako důkaz odvahy

Pravěké kultury po celém světě používaly tělo jako nástroj komunikace. Tetování, jizvení a malování těla měly hluboký význam, od ochrany před zlými duchy, přes označení příslušnosti ke kmeni, až po důkaz statečnosti.

Jizvení bylo běžné například v oblasti subsaharské Afriky nebo v Oceánii. Ostré nástroje, často z kostí nebo kamene, vyrývaly do kůže vzory, které se hojily ve vystouplé jizvy,krásné, hrubé a jedinečné. Jizvy byly nejen ozdobou, ale především značkou přechodu do dospělosti nebo duchovního světa. Často šlo o bolestivý rituál, který měl dokázat odolnost a sílu.

Tetování bez jehel

Zatímco dnes máme sterilní jehly a barevné inkousty, pravěk měl ostré trny, kamenné šídla a barviva z přírodních zdrojů. Práškové uhlí smíchané s tukem nebo popelem bylo nejběžnější barvou. Tetování bylo spíš vrývání pigmentu do kůže řezem než vpichováním a výsledky byly syrové a výrazné.

Známým důkazem je například Ötzi, muž z ledu, jehož tělo z doby asi 3300 př. n. l. neslo přes 60 tetování , většinou v podobě čar na kloubech a páteři. Nešlo jen o ozdobu, vědci se domnívají, že mohla mít léčebný účel, něco jako pravěká akupunktura.

 

Deformace lebky – znak vznešenosti

Jedním z nejděsivějších, a zároveň fascinujících trendů pravěké krásy byla kraniální deformace. Některé kultury , například staré kmeny v oblasti dnešního Mexika, Peru nebo jihovýchodní Asie věřily, že protáhlá lebka je znakem moudrosti, vyšší třídy nebo božského původu.

Dětem se již od útlého věku pevně svazovala hlava prkny nebo látkami, aby lebka rostla do požadovaného tvaru. Tento proces byl zdlouhavý, bolestivý a nezvratný , ale ve společnosti znamenal prestiž. Krása zde nebyla jen otázkou vkusu, ale společenského statusu, podobně jako dnes drahé oblečení nebo plastiky.

 

Barvení zubů, černé dásně, vykládání kameny

V některých částech pravěké Asie, především v Japonsku a jihovýchodní Asii, bylo považováno za krásné mít černé zuby. Barvily se směsí popela, železa a rostlinných výluhů. Tento trend přetrval i do pozdějších historických období , v Japonsku dokonce až do 19. století.

Podobné ozdoby zubů nalezneme i u starých mayských a aztéckých kultur ,kde se do zubů vsazovaly polodrahokamy, a některé zuby se dokonce obrušovaly do tvaru trojúhelníků. Krása a bolest zde byly spojenci.

 

Piercingy z kostí a kamene

Piercing není moderní vynález. Pravěcí lidé používali k propichování různých částí těla ostré kameny, zuby zvířat nebo opracované kosti. Nejčastěji šlo o uši, nos, rty nebo bradavky – vždy však s hlubším rituálním nebo sociálním významem.

Například náčelníci některých kmenů nosili velké kamenné disky ve rtech jako důkaz moci, odvahy nebo příslušnosti k elitě.

 

Krása jako přežití

V některých případech nebyla krása jen ozdobou, ale součástí přežití ve skupině. Označení těla mělo význam pro poznání členů kmene, a zároveň zajišťovalo, že jedinec plní určitou roli. Kdo neměl tetování nebo jizvy, mohl být vyloučen nebo považován za nečistého.

Stejně tak i použití barev na obličej nebo tělo mohlo sloužit jako kamufláž při lovu nebo boji, ale zároveň mělo duchovní rozměr – chránilo před démony nebo pomáhalo navázat spojení s předky.

 

Zkusme si představit, že žijeme v době, kdy místo parfému voníme po ohni, místo make-upu máme na tváři popel a místo kadeřníka nás čeká šaman s kostěným nástrojem. Krása tehdy bolela ,ale zároveň byla klíčem k tomu, kdo jsme .Ne jen jak vypadáme, ale kým jsme v očích druhých, duchů, i vesmíru.

A možná právě proto se k těmto rituálům stále vracíme – v jiných podobách, ale se stejnou touhou být viděn, rozpoznán a přijat.

 

Pokračování příště:

Oheň a síra ve starověku, kde krása voněla po olovu, tělo se holilo žhavým popelem a zdraví bylo podřízeno estetice